Jak to chodí u hrochů

Ne, my prostě nemůžeme natočit něco tak čistého jako je Pingu (když už máme vycházet ze "žánru" "bezeslovně-hatmatilkový seriál pro děti"). My prostě musíme vzít hrochy, kteří vypadají jako santusáci a bydlí uprostřed města v jurtě, natřít je nazeleno, a nechat je plácat cosi na pomezí italštiny a "latiny z Harryho Pottera" (takže když je někdo kosmonaut, tak je "astronómo"), a strčit jim do domácnosti robota, který vypadá jako odpadkový koš, a který se vyjadřuje pomocí obrázků na víku. To se pak můžete stavět na hlavu, ale ty hezké nápady (jako je přeměna židle na tygra, když ji natřete pruhovaně a na opěradlo namalujete tygří hlavu) a nádherná hudba od Karla Holase (však ho znáte - housle, zpěv a Čechomor) jsou hluboko pohřbené. 50% (09.07.2016)

Já moc dobře vim, že tohle je jeden z nejneoblíbenějších Večerníčků vůbec, ale upřímně - je mi to úplně jedno. Já si ho totiž zamilovala. V těch 5 - 12 letech, mě to jejich žvatlání vlastním jazykem neskutečně bavilo a moje sestry rovněž. Měli spoustu zábavných dobrodružství a přitom neopustili teplo domova (Už jenom ten hlavní nápad! Rodiče odjedou a s dědou je mnohem větší sranda, je skvělý!). Mají skvělého robota, který si s nimi hraje, co mu síly stačí a je občas rozumnější, než oba dva dohromady, takže je i dost zachraňuje. Afriko-piko-miko-ahojá! (21.06.2011)

I když to tady všichni kritizují, moc souhlasit nemůžu. Osobně tedy oceňuji práci animátorů a děj je sice většinou hodně naivní, ale moje dvouletá dcera byla z příběhů hrošíků nadšená. Málokdo si tady asi uvědomuje komu je tohle určené, takže není třeba hledat žádnou filosofickou nadstavbu. Bára Hrzánová a Lábus mě těmi zvuky tedy bavily, pak jsem se dozvěděla, že to není žádná hatlamatilka, ale prý skutečná slova z nějakého afrického jazyka. (18.12.2014)

Nový zábavný večerníček o Hroší rodince a nejen to. To hlavní teprve přijde až po odchodu do práce jak hroší maminky tak i tatínka, to pak hroší dědeček společně s hroším vnoučkem zažívají a prožívají ty nejrůznější hry a nápady, kterými si krátí dlouhý čas, a které jak už to tak bývá jsou plné fantazie, humoru a vzájemného pochopení. Ten jejich domeček do kterého je vždy tak krásně vidět těmi malilinkatými okénky, je také moc pěkný. Samozřejmě i reletivní úspěch večerníčku zajistily i propůjčené hlasy Barbory Hrzánové (vnouček) a Jiřího Lábuse (děda), jinak je seriál bez jakéhokoliv komentáře. Viděl jsem jen asi dva díly z celkového počtu asi šestadvaceti ze dvou sérií a musím říct že se jedná určitě o takový lepší nový loutkový film. Mimochodem na hudbě se podílel jeden ze členů folkové skupiny Čehomor, kterou mám moc rád. Takže průměr 2,5/5*. (12.02.2007)

"Elepidó!" "Alapradý" "Eprile-dé" "Aprile-dá!" Ne, nezbláznil jsem se. Takhle ňák na sebe pokřikují divní zelení hroši. Celý večerníček je sice výtvarně celkem fajn zmáknutý, ovšem jeho náplň je repetitivně otravná. Přičemž množství konzumovatelných dílů je v nepřímé úměře s věkem diváka. Čím více vám je, tím méně tohohle marastu snesete. Celkem bych přestál klasický balejovský nešvar: tj. že je to celé úplně o ničem, ale nemůžu se duševně vyrovnat s debilním zvukovým doprovodem. "Kuko," říká hrošík. "Elevé" odpovídá mu děda. "Kuko, kuko," malý na to. A děda: "Elevéhiňa" ... A malý zase: "Kuko! Kuko!" ... A já sedím u televize a říkám si nahlas: "Do hajzlu, CO JAKO?" ... U hrošího večerňajzu se nabízí paralela se seriálem Tučňák Pingu. Nehledě na to, že Pingu je co do humoru a animace o tři třídy výš, umělá tučňáčí mluva připomíná přirozenou řeč (i s určitou charakteristickou dikcí) a příjemně se poslouchá. Přestože jim není rozumět, postavičky si něco povídají svou zvířecí řečí a neotravují nekonečným opakováním neexistujících slov. Ano, přestože si plně uvědomuju, že jsem na Zelený Hrochy už moc starej, nedám ani o hvězdičku víc. Tohle mě mírně řečeno "iritovalo" do běla. (30.11.2010)