UncleG

"Pohádka o tom, jak Rona vy-vízlil Peter Pettigrew"... Rozhodně nějvětší přeslap celé série. Nuda bez nápadu nebo originálnější myšlenky. Pasáže s "rádoby-strašidelným bubákem", co vypadá jak špatně vyrederovaná Grootva bába, byly stejně nudné a prázdné jako zbytek stopáže. Do zmatlanýho příběhu navíc odkudsi náhodně napadala kopa postav bez osobnosti, motivace nebo vůbec sebemenšího důvodu existence. Tohle k hororu ani z dálky nepřičuchlo a velkej Ejč Pí se, chudák, v hrobě třicetkrát vobrátil, když mu z povídky uvařili guláš. Celkově velký špatný.

Tak jesti tohne nebyl horor jak řemen, tak nevím. "Pitva" je jasný důkaz, že "velký příběh" nepotřebuje dvě a půl hodiny stopáže. Že se i pod hodinu dá odvyprávět velkej cajmrsk, když hrůza dokáže hitnout tam, kde má a pěkně s divákem zacloumat. Děs, který netkví jenom v hnusotě a rozblemcaných tkáních! A navíc několik záběrů, které byly ve své odpornosti estetickým prožitkem...  Do hajzlu. Do hajzlu...

Hele, je mi úplně jedno, jestli je to předvídatelný, ohraný nebo zbytečně natahovaný. (Což teda je). Tahle povídka stojí a padá s hlavní postavou - která je naprosto neskutečně napsaná i zahraná. A protože patřím mezi chudý outsidery, kteří mají bordel v obýváku a divný koníčky... A bohatý lidi žijící v hezkých domech mě považujou za podivína, tak tý pidlovoký Stacey strašně rozumím. Proto jsem taky schopen soucítit s ní nejhlubší osobní soustrastí. Zásadní rozdíl mezi mnou a Stacey je, že nepotřebuju vstoupit do světa, kterýmu nerozumím.  Poznámka na závěr: "Nikdy se neotáčej zády k člověku, co ti právě "omylem" bodnul skalpel mezi voči."

Celkem dobře koukatelný pelmel hororových soustíček s kolísavou vypravěčskou kvalitou. Povídky jsou všechny výrazné, zapamatovatelné, osobité. Žádný debilní jumpscary, žádný blikání, žádný laciný hejblata. Pěkně k podstatě hororu - znepokojivě, nepříjemně, řemeslně čistě. Obstojné a důstojné dialogy, charkaterizace postav trefná, někteří noname herci byli až neskuteční. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že nechutnosti v podobě masa, zvířecích mrtvolek a vyhřezlých pajšlů byly do většiny povídek přidány na sílu jen z "produkčního rozhodnutí". Úplně vidím ty studiové poznámky ve scénářích: "Kde je HNUS? Málo hnusu. Přidat hnus!" a oponující režiséry, kterým je následně vysvětleno: "Že vaše epizoda nepotřebuje hnus? Ha-há! Tak to si jen myslíte!"... A taky mám pocit, že by mnohým povídkám paradoxně prospěl nižší rozpočet.

"Spousta děje běz příběhu" aneb nařachlá ADHD krimoška točená pseudo-dokumentárním stylem.  Mám rád, když je z filmu cítit ohrožení hlavního hrdiny a báječně zbudovaná atmosféra "každej může kdykoli zařvat" tady funguje na výbornou. Ale taky absolutně nesnáším, když si na sebe filmaři sami ušijou boudu s dokumentární rozklepanou kamerou a komprimovaným střihem, které se pak musí křečovitě držet od začátku do konce. Cpát tu příslovečnou roztěkanost nejen do míst, kam to z vypravěčského hlediska nepatří, ale taky tam, kde by film logicky měl zpomalit, rozvolnit... V celé téhle jízdě se nedočkáme delšího emotivního záběru do něčí tváře nebo intimní sitauce, která by nepůsobila jako prázdný kompilát. Všechno se to komíhá a kýve, kmitá a klepe. Pořád stejně. Pořád dál a dál... Uf.

Velmi výrazný kandidát na titul Nejzbytečnější film všech dob. Avatar 2 je stejně relevantní jako Avatar 208 - to znamená nijak. Když je první film o tom, že pár překoná nástrahy, zlo a najde lásku, tak druhej díl nemůže být o tom, že mají děti a chrání je před stejným zlem.  Zbytečný mlácení prázdný slámy, v němž ohavnej korporát pokrytecky káže o ohavnosti korporátů...

U knižních adaptací je to vždycky těžký. A zvlášť, když je jiskra knihy ukryta ve velmi specifickém slovním humoru (Ano, teď zase machruju, že jsem to čet, což ale není žádnej velkej životní achievement...) . Proto třeba pohořely adaptace Pratchettových románů - ty filmy jsou bůhvíproč populární, ale nejsou vtipné. A proto se naštěstí nikdo nepustil do adaptace Leacockových povídek. Ačkoli bych si netroufl Evžena Bočka přirovnávat ke světovým špičkám humoristické tvorby, přece jen něco společného s nimi má - jeho knihy se nedají zfilmovat. To kouzlo je prostě jinde než v tom, že si "opilá" Eliška Balzerová otře hubu těstem. Na druhou stranu: nebylo to zdaleka tak nevkusný, jak jsem čekal, a dalo se to s jistým sebezapřením dokoukat. 2,48 hvězdy.

Hele, takhle... Do posilovny jsem chodil naposled v sedmnácti. A to do tý doby, než jsem si uvědomil, že za A) se ta energie dá využít na potřebnější než narcisistní účely a  za B) že nepotřebuju mít svaly, abych nad někým získal převahu. Kamčo, jo?! To ten bodybuilding byl u nás ještě hodně v plenkách, ale už tenkrát nám říkala trenérka, že na OBJEM se necvičí švihem. A že VŮBEC se necvičí švihem, když si nechceš něco někde urvat. A furt mi říkala, "Strejdo, už to zas táhneš setrvačností, ty vole..." Nevím, jestli ses, Kamčo, vůbec někoho ptal jak se správně cvičí. Nebo jestlis do tý posilky naběh jak divokej skaut pod Křivoklát a začal kolem sebe zuřivě mávat činkama v náhodných vzorcích. Každopádně bych byl rád, kdyby alespoň v tomto ohledu bylo jasno: Necvič švihem, Kamčo Gendermane.

Komentář z přímého přenosu pilotního dílu Místa zločinu České Budějovice. ... Hned v první minutě prvního dílu vyřkne Bárdoška typickou Budějickou větu, typickým pražským přízvujem: "A tada vážňa žala Keltavá?" V prudkém sledu pak následuje přehlídka scenáristické plitkosti a režijního kreténismu: 1) Policajt odvádí majitele restaurace k výlechu. Donutí ho předat podnik obsluze a odcházejí spolu pryč. Dojdou někam do pole. Tam si řeknou tři irelevantní věty a každý si jde zase po svém. 2) Jákasi svědkyně opakuje policistům poslední větu oběti - v nějakém podivném cizím jazyce. Místo toho, aby se rovnou zeptali na překlad (protože když to umí zopakovat, tak asi ví, co to znamená), musí jim význam slov rozkrýt někdo jiný až později. A to jen proto, aby ona náhodná postava mohla flexit, že pozná starokeltštinu nebo co... 3) Dvacetiletý floutek se na veřejných toaletách svěřuje jinému floutkovi, kterého v životě neviděl, se svou erektilní disfunkcí. Tak dost. Myslím, že těch zvadlejch disfunkčních údů se kolem tohodle arcidíla nahromadilo už nějak moc. Při "akční" rvačce v řece, kterou by líp natočily děti v lidové škole umění, musím přepnout. Zločin byl tenotkrát spáchán na divácích.

Připadá mi, jako by v "Prázdninách" už Tomáš Holý začal ztrácet tu svou dětskou nonšalanci a mnoho replik tlačil výrazně na sílu. To ale nic nemění na skutečnosti, že jsem tenhle kousek jako dítě zbožňoval. Dokonce to mohl být úplně první film, na kterém jsem byl v kině. Přišel mi jako nevtipnější věc všech dob a každá televizní repríza byla skoro posvátnou záležitostí. Čili myslím, že cílovou skupinu v daném prostroru a čase tohle dílko zasáhlo perfektně. Nedokážu ale posoudit, jestli by film oslovil i dnešní Fortnajtovou generaci ukňučenejch srábků, kteří by ani kýbl vody v zubech neusnesli...