Země v transu

(1001) Zajímalo by mě, jestli takovýto snímek vypovídá o absolutním nedostatku smyslu pro humor svých tvůrců a nebo o ultimátním smyslu pro humor svých tvůrců. Velmi hysterické. "Mocí. Láskou moci." - Zpětně musím říct, že oceňuji naprostou vášnivost a vážnost, protože si myslím, že to je věc dnes těžko ubránitelná. (29.01.2012)

Rocha tým, že svoju filmovú zem nazval Eldoradom, celú Bbrazíliu, jej politickú situáciu a mentalitu ľudí čiastočne satirizuje. Tomu zodpovedá aj šialená filmová forma. Hlavná postava je intelektuál, ktorý keď sa v niekom/niečom sklame, začne sa opitý venovať ženám. Popritom prednáša šialené básnické metafory (nebudete si ich stíhať zapisovať) a premýšľa nad zmyslom úplne všetkého. Zmysel života v Eldoráde (haha, v Brazílii) však nie je v túžbe po mieri a šťastí, ako by si to predstavovala jeho bývalá milá, ale v túžbe po moci. Čo však táto moc prináša, keď šťastie asi sotva? Rocha sa trochu prekvapivo pomerne rovnomerne strefuje ako do pravice, tak do ľavice a vlastne nechápem, že naňho nejaká politická špička po premiére nespáchala atentát. Asi nechcela, aby sa prezradila, že sa v niekom z filmu spoznala. (03.12.2015)

Dobové progresivní formální postupy ve službě klasické umělecké figury, satyra na soudobé události sloužící stejně dobře jako výpověď o bakchanáliích politické moci jako takové. Geniální spájení obou konců řetězu spojujícího klasiku s modernou, současnost s věčností. A toto je vidět nejlépe na závěrečných několika minutách: na audiálním pozadí vypravěčovy poezie a vizuální cézuře obrazu formou frenetického střihu vykrystalizuje dlouhý detail tváře guvernéra opilého mocí - a v tomto příliš stylizovaném, příliš křečovitém, až moc přehnaném gestu právě můžeme číst efekt klasického umění. Jeho úžas vyvolávající bombastičnost a nereálná přehnanost obrazu Napoleona na vzpouzejícím se Marengovi na vrcholku Alp, sochy Terezie z Ávily v extatickém víru orgasmu a lehoučkých drapérií tesaných z kamene, to nám Rocha předkládá (dalším příkladem jsou záběry postřeleného básníka svírajícího svou zbraň v aktu sebeoběti) a to představuje hlavní devizu filmu. A klasické vlivy (viz též ono použití poezie) se prokazují i v oblasti politického sdělení, které Rocha předkládá divákům - nejklasičtější žánr, tragédie, je zde tragédií vykořisťovaného a ponižovaného lidu, jemuž zbývá buď servilita, nebo radikální, krvavá, ale veliká (jsme opět u sentimentality klasiky) vzpoura proti "osudu". (16.04.2015)

Podstatný posun od Bůh a ďábel v zemi slunce. Rochova jedinečná formální progresivita, ne nepodobná Godardovi, pasuje k politické alegorii mnohem lépe, než k spirituálnímu westernu. Často zmiňované brechtovské odcizení se pak projevuje v obsazení hlavní role i v expresivní práci se zvukem. Rozhodně film na více zhlédnutí, napoprvé musí každému zákonitě uniknout kvanta věcí. (25.05.2013)

"People go after the first who shows them a sword or a cross."     Pripúšťam, že moje hodnotenie je značne skreslené mojím subjektívnym postojom, keďže nemám rád filmy, ktorých hlavnou náplňou je politika (náboženstvo) a potom už skoro nič iné. Hoci má tento film nespochybniteľné filmárske kvality, svojou obsahovou stránkou ma úplne míňa (a navyše je aj neaktuálny). K tým kvalitám počítam podmanivý audiovizuál - výbornú kameru (výrazne lepšiu ako v predchádzajúcej snímke Bůh a ďábel v zemi slunce (1964)) a aj výbornú sprievodnú hudbu (latinsko-americké rytmy, džez, atď.). Je to všetko ale málo platné, keď som celý film nútený sledovať samých šialencov, patetické pózy, oduševnené prejavy plné prázdnych fráz. Film je akousi roztrieštenou, retrospektívou zmeskou všetkého možného, výsledkom ktorej je poriadny cirkus, točiaci sa okolo politických hnutí, ktoré často nemajú problém ani s násilím. Ústredným motívom je otázka role tzv. "intelektuálov" v takomto cirkuse (v úvodzovkách preto, lebo označiť tých ľudí za intelektuálov je dosť prehnané). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (15.06.2022)