Láska k vlasti

Že náš život, že svět je řádem. Že láska není jeho rozbitím, a že smrt není jeho koncem. Obojí je rituálem tohoto řádu, rituálem lásky, který vykonávají dva lidé, a rituálem smrti, který vykonáváme sami. Neznal jsem historické souvislosti, když jsem se na Mishimův film díval, ale asi by to nic nezměnilo. Film jako rána do hlavy. (27.09.2008)

Estetizácia sucídia (samovraždy). Je to tak japonské. Veď už ten názov - harakiri - reže brucho ostrou hranou samurajského meča. Estetizácia beletristická (film je podľa poviedky, člení sa na kapitoly, oboznamujúce epištolárnou formou dej kapitoly) aj tanečná. Tá prevláda a za tou jemnou rečou mnohorakých významov ostáva ten, čo som napísal v úvode - akési poetizujúce snenie o smrti. Nuž pozriem si to, ale keďže mi to nikdy dvakrát myšlienkovo nevoňalo, na opakovanie dôvod nemám. Zas tak skvelé to nebolo. Vážnosť situácie z celku priam tryská na všetky strany, tu humor a nadhľad miesto nemajú. Toto je vážne. Až moc. (18.11.2016)

Zde se slovo mění v tělesný akt. Japonská ritualizovaná sebevražda slouží jako východisko ze situací, ze kterých nelze už jiné východisko najít.. Měla by být aktem, který zachovává čest toho, kdo ji podstoupí. Navíc je svázaná přísnými pravidly a její spáchání je důležitým aktem společenským. Tohle dílo je téměř dokonalé a ta dokonalost je podtržena tím, že sám autor a herec svůj život ukončil pokusem o převrat a spácháním rituální sebevraždy. Převrat, který měl znovu oživit tradice předválečné Japonské cti, převrat spáchaný ve jménu idejí, které jsou vyjádřené i v tomto krátkém filmu. Většinou se podobné ideje a myšlenky servírují s velkým nákladem patosu, ne však tady. Zde je velmi čistě podaná celá výpověď, nic zbytečného, příprava, poslední milování a krvavá sebevražda. Ani ta není moc příkrášlena, sepuku je zobrazené v celém svém dokonalém hnusu. Zapomeňte na všechny naivní filmy o samurajské cti a podívejte se na tenhle ... zde dostanete naservírovanou esenci japonských nacionalistických ideálů zabalenou ve vysoce stylizované, velmi strohé ale velmi odpovídající formě. (18.03.2012)

Veľmi ťažko hodnotiť a ešte ťažie okomentovať. Polhodinový čiernobiely nemý film rozdelený na niekoľko kapitol a začínajúci záberom na ruky, ktoré pomaly odvíjajú zvitok, kde je popísaný dej a ktoré sa vo filme ešte pár krát vrátia v podobe klasických medzititulkov. Hlavné dianie sa odohráva v jednej miestnosti, celé je natočené divadelne, s citom a dôrazom na senzitivitu. Mladý dôstojník sa vráti zo služby z paláca, kde prebehol neúspešný puč s tým, že na druhý deň má viesť popravu pučistov, ktorí sú ale jeho priatelia a túto dilemu sa rozhodne spolu so svojou ženou vyriešiť po samurajsky, čiže rituálom seppuku, ktorý je spracovaný brutálne, detailne, realisticky a poriadne krvavo a pôsobí o to silnejšie, keď si človek pripomenie, ako v realite Mišima dopadol. Milostná scéna pred rituálom smrti je natočená bez explicitných nahých záberov s dôrazom skôr na romantiku a mierne erotickú nežnosť. K samotnému filmu je ťažké zaujať jasné stanovisko. Na jednej strane z neho jasne vyplýva, že Mišima bol fakt magor, ale na druhej strane z tej úchylnej šialenosti plynie niečo morbídne fascinujúce... (03.10.2014)

Formálně téměř dokonalý film, který zasazuje Mišimovu tvorbu a život do zase trochu jiného kontextu (podle něj Yûkoku reprezentuje vše, co se kdy svojí tvorbou snažil říct), než člověk zná z jeho knih, nebo interview. Je na debatu, jak přesně to vše vnímat, Mišima je opředený vláknem tajemna a ani samotní Japonci nedokážou proniknout hlouběji do jeho duše. Možná proto je i dnes tak hodný pozornosti. Ikonický film ikonické postavy. Veliké plus za to grafické vyobrazení kombinované s prvky lásky a perfektní art kinematografií. Víceméně tady nemáte co vytknout, je to obsahově i formálně přesně to, co se autor snažil říct. Záměr filmu doveden k dokonalosti... a Mišimova fikce nakonec transformována do reality, o čtyři roky později. (11.05.2020)