Čas, který zbývá

Ne zrovna nejsilnější psychologicky dramatický příběh o blížící se smrti. Mladý homosexuální fotograf Romain (Melvil Poupaud, jako malý Ugo Soussan Trabelsi), ponořený do víru velkého života, se musí vypořádat s velmi blízkou smrtí. Zlost a zahořklost se mění v postupné smiřování se svým nejbližším okolím. A navíc vykoná dobrý skutek a jeden manželský pár, kde manžel je neplodný, obdaruje svým potomkem. Ano, takové žádosti jsou naprosto běžné, navíc u lidí, které vůbec neznáme, nebo tím jen maskovali svoji touhu po švédské trojce, neboť manžel nebyl čistokrevný homosexuál, nýbrž nevybouřený a tím pádem frustrovaný bisexuál. No, snad jim to pomohlo v jejich soudržnějším partnerském životě. Z dalších rolí: Romainova babička Laura (bohužel již hodně zestárlá Jeanne Moreau), kterou snad vždy obdivoval, žadatelka oplodnění Jany (Valeria Bruni-Tedeschi), Romainovi starostliví rodiče (Daniel Duval a Marie Rivière), Romainův přítel Sasha (Christian Sengewald), který je v zájmu budoucnosti vyhnán, a nespokojená Romainova sestra Sophie (Louise-Anne Hippeau). Příchod smrti, bolest, zloba a smíření. Trochu více povrchní a nevěrohodné, než bych si přál. Samozřejmě to má své silnější stránky, ale to v tomto případě nestačí, když se jedná jen o líbivé záblesky načančaného pozlátka. (15.03.2012)

Sice se ve scénáři objevuje neopodstatněná snaha šokovat (v době vyspělé reprodukční medicíny není potřeba žádat milého hosta v restauraci o oplození a ne každý gay musí zákonitě navštěvovat oplzlé kluby a brát drogy), ale film samotný má tak příjemně melancholickou náladu, že lze slabší scénář odpustit. Málokdy se totiž vidí natolik pocitově vyvážený film, že v divákovi zanechá opravdu silný dojem, takový s jakým jsem z kina odcházela já. Navíc zalidněný neznámými (až na Jeanne Moreau), a přitom skvělými herci. (13.05.2006)

Víceméně chápu postoj hlavní postavy k jeho situaci…Dle strohého začátku jsem se mohl jen domnívat, že než byl konfrontován s informací o svém rakovinou vyměřeném čase, byl vlastně jen protřelým nanicovatým floutkem, co si doma vydržuje mladýho, sjíždí se koksem a za největší zábavu považuje rýpání do sestry. Škoda, že Ozon tuto část „před“ nechal netknutou, člověku by se pak dařilo lépe se s Romainovým jednáním ztotožnit. Ten asi sám neví, jak s tímto naložit, aniž si to sám přizná. Zprvu rozdává kopance, ale svým způsobem na jakýsi akt smíření se svými blízkými a hlavně sám se sebou dojde. Sice cestou, kterou asi málokdo čeká, která leckoho znudí, ale mě působící slzy a úsměv dojetím zároveň. Pět nedávám, jelikož se stopáž přifukovala trochu nepadnoucími momenty a Ozon místy až moc okatě šponoval film do příliš odměřené polohy, podobně jako tomu bylo u tématicky podobného filmu Mi vida sin mí režisérky Isabel Coixet. 80% (14.06.2010)

Zatímco já bych se snažil změnit svůj osud, uskutečnit věci, které jsem se bál udělat, Romain se utápí v depresích. A to mě děsí, protože nesnáším, když se postava duševně bičuje, opouští přátele, hádá se, setkává (fantastická Jeanne Moreau) a celkově svůj život opouští předčasně. Nakonec se i on obrátil naruby, ale co naplat, když je Ozonova zpověď mladého homosexuála tak...chladná. Necítí bolest, a to pardón, ale jak se mám k někomu přivázat, když nemůžu rozpoznat, zda-li byla postava jen prostým- do sebe zahleděným pošukem nebo chlápkem, který vzdával, ač nechtěl? Co se týče Melvila Poupauda, nemám nejměnších výtek, leč i přesto film nezachránil. (23.06.2009)

Silné psychologické drama, které dává zapomenout na to, jak s podobnou výchozí situací pracuje většina filmů. Tam by dotyčný vyzkoušel všechny myslitelné možnosti léčby, okamžitě by se začal usmiřovat s okolím a uspořádal by si své osobní i pracovní záležitosti. Ve skutečnosti je člověk tvor poněkud komplikovanější a chvíli mu trvá, než takovou informaci přijme. Jen těch homoerotických scén tam bylo zbytečně moc (70%). (14.07.2006)