Vase de Noces
Wedding Trough
Obsahy(1)
„Ohromnou cenu má v lásce to, co se zve perversí a neřestí: jsou to způsoby nejrevolučnějšího myšlení a jednání,“ píše Dalí ve své Viditelné ženě. V případě jednoho z nejneuvěřitelnějších filmů, jaké kdy byly spatřeny na plátnech kinosálů, autorského snímku belgického milovníka surrealismu a dokumentaristy (sic!) Thierryho Zénoa Svatební váza, jde ovšem o projevy milostného citu mezi mužem a prasnicí, z něhož vzejdou krásná trojčátka, přičemž ona revolučnost spočívá mj. v touze muže nahlédnout své nitro skrze pojídání vlastních výkalů. Bezdialogový, černobílý snímek, jehož formální asketizmus kontrastuje se zvrhlými projevy slasti a snově libidosními (zakopávání svině zaživa) i alegorickými (hlavy panenek nasazované malým prasátkům) výjevy, je obsazen jediným hercem, uzavřen do zcela oříznuté lokality rozpadající se farmy obydlené rozličnou faunou a doprovázen výhradně bizarní varhanní hudbou Alaina Pierra. Sólový protagonista této při vší divácké náročnosti podivuhodně mystické podívané, Doménic Garny, ve své kreaci starostlivého „otce“ zvířátek i prasečí dělohou přitahovaného degustátora exkrementů, dokonale evokuje tón celého filmu – naprostá tvůrčí serióznost až vážnost v souvislosti s neodolatelnou chorobností vize ve výsledku působí mimořádně zábavným, zvrhle komickým dojmem. Dlouhou dobu zakazovaná, i odvážnějším publikem a kritikou skandalizovaná filmová pocta surrealistické poezii odpudivosti a metodě psychického automatismu je uměleckou reflexí navenek i dovnitř obrácené všemohoucí vášně po uchopení trapně kauzální reality. Zoofilie a koprofagie jako bestiální fetiše člověka, sevřeného obsesemi všeprostupující smrti a neproniknutelných tajemství života. „První skutečně schizofrenní film,“ volali kdysi největší zastánci díla Boris Lehman či Henri Michaux… (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (73)
Zpočátku jsem si tak trochu připadal jako při sledování „Vesničko má středisková“. Hlavní hrdina, no lépe řečeno postava je taky tak trochu slaboduchý, nebo mi to tak spíše přišlo. Během následujících minut jsem však pochopil, že tady rozhodně nepůjde o „National Geographic“ ze života jedné zapadlé farmy, ale jeden z nejbizarnějších a zároveň i nejpodivnějších filmů jaké jsem viděl. Už docela chápu, proč byl tento belgický film v tolika zemích zakázán, proč v Austrálii brali filmové kritiky mrákoty a proč se režisér Thierry Zéno začal následně raději věnovat točení dokumentů. Jeho perverzní představivost se totiž nedočkala takového pochopení, jak by asi očekával. Ne každý je podobné nátury jako já. Osobně mi podobně laděné (zvrácené) filmy vůbec nevadí, tedy pedofilní a zoofilní tématika ano, jenže tady lze cítit něco mnohem většího. V ovzduší přímo „páchne“ LÁSKA“ mladého hrdiny ke svému obydlí, zvířatům i k sobě samému. Nebudu tu tvrdit, že pohlavní akt s prasnicí jsem si nějak vehementně užíval (naštěstí toho zas až tolik vidět nebylo), ale celá „zápletka“ sebou nese jakési poselství, kterému raději ani moc rozumět nechci. Tedy nechci pronikat nějak do hloubky, protože film si už zřejmě nikdy nepustím. Tím však nechci říct, že by byl špatný. Ano, už vidím zástupy nespokojených diváků, kteří budou vykřikovat, že je to jedna velká prasárna (však je), perverzní – úchylné – nechutné, ale díky tomu má Vase de noces osobité kouzlo, na které se jen tak nezapomene. Já byl doslova unešený faktem, že zde nebylo zapotřebí jediného dialogu a přesto obrazové dění na mne působilo mnohem více, nežli kdejaká „drsná scéna či stupidní hláška“. Výběr hudby byl naprosto dokonalý a jako průvodci jí uděluji malou jedničku. To samé se dá říci i o kameramanovi, protože ten musel mít opravdu „pevný“ žaludek. V neposlední řadě pochválím i herce Dominique Garnyho – sníst svoje „hovna“ to je teda frajer. „RESPECT“. Svatební váza (jak zní festivalový název) je něco skutečně ojedinělého a hlavně nezapomenutelného. Ne každý se na to asi dodívá, ale pro mou maličkost, to byla opravdu zajímavá podívaná. ()
Všední dny na statku plné zvířecího sexu s nevšedním, ale logickým a očekávaným koncem aneb láska k praseti nezná hranic. Zvláštně surreálné a lyrické. Poetické scény (pouštění draka, koupání, odpočinek) jsou krásné a současně jsou v protikladu k umírání a zániku. V jisté scéně jsem si vzpomněl na Andaluského psa, jiné připomenou pozdější Salo, ale jistě netrumfnou autentičtější kreaci Divine v Pink Flamingo. Snad jen místo selátek jsem očekával narození něčeho jiného, ale takhle to nakonec mělo svůj význam. Slepičí a krůtí orgie jako symbol povrchní lidské společnosti ( to se hned vybaví motýli ze Ze života hmyzu bří Čapků). V doprovodných chorálech jako bych zaslechl budoucí Dead Can Dance, zatímco elektronická hudba mohutně předběhla budoucí New Wave. Především pasáže s drůbeží vyvolávaly často široký úsměv na rtech. p.s. v uvedeném obsahu jsou opět nepřesnosti - hlavičky panenek nenasazuje selátkům, ale holubům a prasnice není zakopávaná zaživa, nýbrž mrtvá (spáchá totiž sebevraždu)- což je pro film důležité. ()
"Proč z toho dělat 30 minutový kraťas, když to můžu roztáhnout do 80 minut." Toť si řekl tvůrce a vzniklo rozvleklé cosi o milovníkovi (doslova) zvířat, kde neustále sledujeme pobíhající členy stodoly a souložící zvířátka nebo volnočasové aktivity hlavního představitele. Opravdu zábava k pokukání. O nějaké kontroverzi nebo nechutenství nemůže být ani řeč. ()
Film doporučuji jen otrlému divákovi. Ne, proto, že obsahuje pár nechutných scén (poprava slepice, soulož s prasetem, pojídání vlastních exkrementů), ale proto, že je to dost velká nuda a neškodilo by film prostříhat a zkrátit tak na 40 minut. Naopak, co nenudí, je výběr hudebního podbarvení a skvělé vkomponování různých reálných zvuků a projevů, jak zvířat, tak hlavního hrdiny do snímku (i když zvuky toho, jak hrdina tlačí na latríně, jsem slyšet nemusel). A o čem to je? O jednom romantickém vztahu plném lásky a taky o zlobivých dětech, které jsou za své neplechy nepatřičně potrestány. ()
Uffff, tak tohle si budu pamatovat asi navždy. Je to pro opravdu silné povahy, ale takto esenciální, mnohovýznamový a sugestivní zážitek se vidí opravdu pouze jednou za čas. V jednoduchém podání zde uvidíme špínou překypující šokující příběh o vztahu muže a prasnice, kteří zplodí potomky. Ve filmu se tvůrci nebáli zařadit vizuálně odpudivé scény bestiality a koprofágie, které odpudí řadu diváků - já jsem se teda taky místy hodně kroutil, moc dobře mi z toho nebylo. Tato ústřední extrémní rovina je velice silným východiskem pro existenciálně-pocitovou interpretaci celého díla, ve kterém se jednotlivé motivy konfrontují (již od úvodního navolení motivu – vztahu člověka a jiného živočišného druhu) snad v každém záběru filmu. Kontrasty rozličných fyzických a duchovních rozměrů existence se zde perou od začátku do konce. Film lze pojmout jako náhled na zkulturnění jedince, odpoutání se od počátečního naturálního přebývání ve špíně a následná touha po návratu k prapodstatě. Nebo jako kontrast nábožensky dané vrženosti bytí do fyzického prostoru a primární spjatosti jedince s tímto prostorem, což ústí v absolutní odmítnutí víry a náboženství. Nebo jako prostou rozpolcenost člověka a jeho existenčního vztahu ke světu. Snahu pochopit svoje místo ve světě, význam vlastních konaných činů. Nebo jako prostou parodii na romantické kýčovité slaďáky – ale teda hodně silnou :-)))) .Celý film je vlastně velkou konfrontací geobiologické matrix zemské existence (proto ty neustále záběry na žížaly, hlínu, výkaly, zvířata) a duchovního rozměru života. Film jakoby symbolizoval věčnou touhu po odpoutání se od fyzična, směřování k duchovnímu rozměru, kulturnímu uspořádání, návykům a zvyklostem. To vše je ale neustále bezvýchodně sráženo konfrontací s každodenní špínou, opakovanými elementárně-biologickými úkony (ranní latrína), což vede k nezvládnutí základních mantinelů existence, odporným činům a ulpění ve stále se zrychlujícím víru šílenství, na jehož konci čeká jen vysvobození v podobě kýžené smrti. Dost dekadentní, že ano přátelé. A přesně takový tenhle film je. Ve špinavě černobílém vizuálu, odehrávající se kdesi v polorozbořené stodole se zvonicí na konci světa, ve všudypřítomné špíně, bahnu, sračkách a výkalech hospodářských zvířat. S fascinujícím hudebním doprovodem, kde převládá církevní hudba s žalmovými kostelními zpěvy a zneklidňující zvuky, umocňující vlastní zvukově-pocitovou dějovou stopu filmu. Napsat by se zde dalo ještě mnoho, způsobů interpretace celého filmu a jeho částí je mnoho a mnoho a mohly by se o tom vést sáhodlouhé debaty. Umělecký zážitek par excelence. Divák ovšem musí překonat prvotní odpor a hnus. Tudíž jako obvykle doporučení pro silné nátury, psychicky labilní jedinci by se tomuhle měli raději obloukem vyhnout, aby neskončili tak jako naše hlavní postava. On koneckonců ten závěr místy až vzbuzuje pocit, že se nám tvůrci snaží v recesi říct - kašlete na to, všechno je vzhůru nohama (doslova!) režisér je blázen, radši si z toho nic nedělejte. A nebo taky že blázen je divák a všichni lidé a nic na světě nemá smysl. Mimochodem, vysoce dekadentní tečkou je ono postupné zjištění, cože je onou svatební vázou. Uff. Kdyby existovala inkvizice, tak by se tvůrci tohohle filmu smažili na hořící hranici jako první. 10/10 () (méně) (více)
Galerie (3)
Photo © Zéno Films
Zajímavosti (4)
- Ve filmu nezazní žádný dialog. (HellFire)
- Znovu promítán byl film na FF v Locarnu ve Švýcarsku v roce 2008. (HellFire)
- Při promítání na MFF v Perthu v Austrálii roku 1975 se snímek potýkal s kritikou ze strany místních cenzorů. Ti do filmů promítaných na festivalech nezasahují, ale kritika byla cílem nátlaku konzervativců. Do promítání se film nakonec dostal, ale zakázán byl roku 1976. (HellFire)
Reklama