Čas

Čo všetko dokážeme obetovať pre to, aby sme si udržali večnú nádej, nesmrteľnú lásku a zmena vonkajšieho ,,ja" sa stáva nevyhnutným predmetom na dosiahnutie tohto absurdného cieľa? Film o strachu, o strachu zo straty milovanej bytosti, o strachu zo zovšednenia ženskej krásy a strachu zo samoty. Hlboké polemizovanie o ľudskej psychike skrz úchvatné symboly (stretnutie dvoch tvárí jednej bytosti) či metafory. Zatiaľ najlepší Ki-duk Kim, ktorého svojskosť zobrazovania ľudskej trýzne, mi sprostredkovala nezabudnuteľný zážitok. (16.04.2010)

"Nechci být hezčí. Chci vypadat jinak." Když zamilovaná Se-hi ve své pomatené hlavince dospěla k názoru, že její partner Či-u se po dvou letech společného soužití již nechce dívat na její obličej, tak jsem tomu celkem nerozuměl. Když si však vyměnila tvář a začala žárlit sama na sebe, tak jsem se začal bavit. Několikrát mne přitom nechtěně rozesmály asijsky neadekvátní reakce zúčastněných, ale příběh samotný, ač není příliš k popukání, tak rozhodně má něco do sebe. (21.01.2016)

Tuctová konverzačka, jejíž naprostá většina se odehrává na pouhých 2 (!) místech a sestává jen z emotivních partnerských roztržek a jejich následných řešení. V závěru sice začnou tryskat emoce jak z mexické telenovely, ale ke zlepšení nepomohou - naopak. Jako televizní inscenace přijatelné, jako nový Kimův snímek přímo katastrofální. (14.07.2006)

Rozumím, chápu, beru to. Ale ne touhle na hlavu postavenou formou. Na můj vkus je to příliš vykonstruované, bezhlavě útočící na divákův úžas a uznání, přitom uvnitř umělé, neupřímné... Na to, že film klade spoustu otázek, neposkytuje odpovědi, nezanechává žádný odkaz, nedá vám nic, jen ten divný přemýšlivý pocit, že jste zrovna viděli něco "hlubokého"... Přitom charakter dvou hlavních postav je omezen na jednu vlastnost u každé z nich a samotný scénář tento nedostatek jen zviditelňuje. Hodnota tohoto snímku se tak stává nejen pochybnou, ale především i nudnou parafrází na určitou situaci ve společnosti, kde pohnuté myšlení směrem k debilitě funguje jako etický problém. (20.11.2007)

Kim Ki-Duk opět ve skvělé formě předvádí, co umí nejlépe. Obtížně filmově zpracovatelné téma závislosti identity na těle přetavuje v metafyzickou podívanou o hledání a ztrácení. Režisér nastoluje závažnou otázku: Jak zůstat svůj ve světě, který se definuje skrze vzhled, poté, co svoji vizáž proměníme? Jsme po plastické operaci stále stejnými lidmi? Nezmění se pojímání sama sebe? A nemůžeme uváznout na půli cesty? Obrazová monumentalita se v Času spojuje s podmanivou hudbou a poskytuje jedinečný divácký zážitek. Přesto mi nedá, abych se nezmínil, že Shi gan je zatím nejhorším ze čtyř Kimových filmů, které jsem viděl. Přijde mi, že dřív si režisér vystačil s méně slovy a nechal vyprávět hlavně lyrickou část filmu. V Času je spousta zbytečných dialogů, které neříkají nic podstatného a které divácký účinek oslabují. Doslovnost se projevuje i v úplném závěru, který měl zůstat raději nedořečený. (05.11.2010)