Horobicheuleul wihayeo

Po první polovině jsem nechápal, co je na Piánu tak úžasného. Ale s prohlubujícím se vztahem učitelky Ji-su a klučiny Gyung-mina jsem začal přijímat i zpočátku nesympatické postavy jako klad filmu. Učitelka je tak trochu kariéristická mrcha, ale nemůžete jí to vzhledem k jejímu neúspěšnému životu vyčítat, skoro nemluvný ďáblík s přibývajícími slovy začne být milejší a oběma budete dost fandit, aby jim to spolu nakonec dobře dopadlo. 70 % (05.09.2008)

Když už je tu ve spojitosti se snímkem zmíněn Marathon, tak dle mého soudu My Piano jeho kouzla a emociální čistoty zdaleka nedosahuje, ač se o to v druhé polovině všemi silami snaží. Tím pádem ze snímku trčí přílišná schématičnost a ne právě ideální výkon představitelky hlavní ženské role, jež si mé sympatie získat nedokázala, natožpak mou důvěru v silné pouto mezi ní a malým Gyung-minem. Tudíž okamžik, kdy Gyung-min u klavíru pronese onu památnou větu, a divák by měl být automaticky dojat, mé slzné kanálky nechal v klidu. Na My Piano se poměrně hezky dívá, to je bez debat, ale pod líbivou slupkou neskýtá onu vzácnou symbiózu herecké chemie, dojemného lidského příběhu, křehkého podání a několika silných scén, jež povyšuje takový Marathon na nádherný, očišťující zážitek, na který se nezapomíná. My Piano nejde do hloubky, ale jen kousek pod povrch. (02.01.2007)

Marathón jsem sice prozatím neviděl, takže nemám šanci srovnávat, to mi ale nebrání vpálit pianu hodně silné 4 hvězdy. Jak je krásným korejským zvykem kořenit filmy dětským prvkem, tak tady ona dětská ingredience sedla výborně a Ui-jae Sin si zaslouží víc než jednu pochvalu. Psychický nalomený chlapec, který si nese bolest v srdci ze ztráty svých rodičů, objeví díky nově přistěhované učitelce lekcí piána (Jeong-hwa Eom) novou lásku – hru na piáno. Je krásné sledovat jak se vyvíjí vztah křehké učitelky a rošťáka z ulice pod líbeznými tóny vždy přítomného piána a zda se jejich cesty spojí, nebo naopak navždy rozdělí díky výjimečnému nadání rošťáka… A mám takové tušení, že napodruhé si u mě ten syčák vybrečí hvězdu navíc! (04.05.2007)

Nadherny, emocionalne cisty film s podobnym dopadem celkove krehkosti a neuchopitelnosti, jakou pred rokem a pul na celem svete vyvolal Marathon. Spolecneho nemaji tyhle dva filmy snad temer nic, od zakladu se ubiraji kazdy svou vlastni cestou, ale presto spolu sdileji tu nejdulezitejsi vec ze vsech. Kouzlo, ktere dojima a bere dech, zavan lidskosti, ktera zastavuje srdce pod privalem beznych a v nasem svete realnych emoci, ktere nicim vyjimecne nejsou, jsou jen pro kazdeho uchopitelnym a pochopitelnym pocitem, kteremu se uz staci jen otevrit. (10.08.2006)

Kladem My piano je rozhodně podání vztahu učitelky s malým chlapcem (chtělo by se skoro říci spratkem, aspoň tedy ze začátku...) - žádné přeslazené nevinné sbližování. Ti dva si navzájem ubližují a přesto si k sobě najdou cestu. Navíc postava učitelky není žádná milá trpělivá paní, ale roztěkaná ženská s rodinnými problémy, které její sen protekl mezi prsty a ona si to chce vykompenzovat na zázračném dítěti. Když bude mít úspěch on, ona slízne smetanu... Jen velmi pomalu si začíná uvědomovat, že jsou si oba tak blízko. Jinak na moje gusto bych vynechala závěrečný koncert. Otevřený konec by My Piano slušel víc. (05.01.2008)