Electroma

Na Electromu jsem skočila bez jakýchkoli předchozích informací a nečetla jsem si ani popisky na zadní straně obalu dvd, takže mě už od začátku film dost překvapoval tím, že předváděl něco úplně jiného než bych čekala od něčeho co vytvořili Daft Punk. Hned zezačátku člověka upoutají ty pěkné záběry na přírodu, kterou se hlavní dvojice robotů projíždí než dojedou do nějakého kalifornského městečka, které je taky plné robotů. Obrazy jsou na jedné straně takové malebné s krajinkou a na druhé straně takové sentimentální a skoro až plné toho "amerického snu" až na to, že všichni mají ty robotí masky. Největší překvapení pro mě co jsem si nečetla ty popisky bylo, že ve filmu nezazní ani jedna jediná skladba Daft Punku, na kterou jsem čekala už od toho počátečního elektronického bzučení a na kterou jsem čekání vzdala po dokončené "plastické operaci" hlavních hrdinů. Na druhou stranu je ale ta nečekaná jiná hudba zvolená docela pěkně a zazněly i písničky, které jsem znala, ale tentokrát byly zasazeny do takového zvláštního kontextu vytvářeného scénami a "dějem" tohoto filmu. Electroma není žádný tradiční dějový film a má mnohem blíž k experimentálním filmům a videoartu a podle toho to taky vypadá s dějem, který tam prostě není. Ke konci to skoro vypadá jakoby se divák koukal na dokumentární přírodovědný pořad, do kterého ale zapomněli dát ten vysvětlující voiceover o tom co v té krajině žije za zvířátka nebo roboty a co všechno tam provádí v té které denní a roční době. Ale ať už pro mě zábava byla ve většině filmu jakkoli kolísavá, tak si to Electroma vynahradila těma dvěma posledníma scénama, co působí tak zvláštním a až bizarně nadreálným dojmem, že ve spojení navíc s tím songem ta úplně poslední scéna filmu diváka úplně rozseká. Videoart a experimentální filmy jsou kategorie, ke které se dostanu jen občas a zas tak znalá v tom nejsem, ale když jsem Zidaneho portrétu dala **, tak bych tady nemohla jít níž než na ***, i když u obou, Electroma i Zidane portrét 21. století, by to chtělo na to hodnocení asi ještě nějaký zpětný pohled po druhém kouknutí. (19.01.2011)

Pár metalických robotů v černé kůži se marně snaží přiblížit ideálu lidství, aby je následný neúspěch vrhl do ještě větších depresí. Zabírají je zpomalené hypnotické záběry podkreslené (jen v jednom místě rušivými) písněmi. Působivých scén je hned několik. Hned úvod s kůl týpky v kůl autě za zvuku kůl hudby. Černo-bílá kontrastní scéna z fabriky na lidské tváře. Útěk před lynčujícím davem a následná emotivní scéna ztraceného snu doslova v hajzlu. Putování ústředního páru pouští. Funkce čudlíku na zádech... A hlavně závěrečné vznícení, evokující myšlenku, že jen duševní tíseň je důvod pro ukončení existence. Pánové z Daft Punk, máte můj respekt! (06.12.2009)

Daft Punk mám naposlouchané víceméně kompletně a tak jsem si řekl, že hudebně ozkouším své domácí kino. Čekal jsem že, mě subwooferový útok odstěhuje i se sedačkou do vedlejší místnosti, ale víc jsem se mýlit nemohl. Electroma je zkrátka takový komorní art film, byť vizuálně velice povedený, kde hrají hlavní roli dvě robotická alter-ega dua Daft Punk. Jejich hudby se nedočkáte. Příběh je celkem zajímavý, byť na formát celovečerního filmu poměrně banální, ale díky vydařené kameře je pořád na co koukat. Hudebním fajnšmekrům bych ale spíše doporučil jejich Interstellar. (13.02.2012)

Zajímavě vyvážený film. Příběh docela jednoduchý, ovšem velmi silně emotivně působí na diváka. Děj se poměrně vleče, ale na druhou stranu do nás pumpuje dokonalé záběry ještě lepší kamerou. Největší filmařský kumšt celého filmu je rozhodně cesta pouští a psychické zhroucení, kde je tento smutný prvek doslova rozpálen dech beroucím záběrem na hořící postavu. Znamenitý kus práce! (02.11.2009)

Krásné scenérie, místy ucházející hudba, pěkné detaily. Toť vše. Nevěřím nikomu, že se nenudil. V celém, na sílu umělecky vypoceném jó experimentálním filmu, jsou asi dva okamžiky, kdy jsem byl vytrhnut z letargie. A to je málo. Sotva pro fanoušky Daft Punk, i když jejich hudba ve snímku nezní. Což je možná koneckonců plus. (27.12.2011)