Un chant d'amour

Uzavrená mužská túžba v cele plnej samoty trpí pretlakom. Prieniky k partnerovi sú nedostatočné, nestačia k plnohodnotnej konzumácii vzťahu. Ostáva chvíľkové trenie o steny, spoločne zdieľaný cigaretový dym a onanovacie fantázie. Úchytkové radosti trpiacich osamelcov, sužovaných nemožnosťou naplnenia svojej vášne navyše bedlivo pozoruje voyaeristicko-sadistický dozorca. Alegória menšinového postavenia homosexuálov, ktorí sú pod neustálym dozorom a svoje vášne nemôžu naplno rozvinúť realizoval Jean Genet vo svojom jedinom filme. Rozsiahlejšie rozvinuté nápady a fantázie však chýbajú, čo v kombinácii s jednoduchučkým dejom a takmer polhodinovou dĺžkou žiadne veľké divácke ohúrenie nevyvoláva. Prekvapivo umiernená verzia naplnená umeníčkom (na rozdiel od velebenia drsných špinavostí, zločinov a homosexuality v jeho knihách) možno viedla spisovateľa neskôr k tomu, že sa k zakazovanému filmu veľmi nehlásil. (07.04.2008)

Geneta mám docela nastudovaného, nestravitelný pro mě je jeho rozveselující pathos, se kterým hovoří o dokonalém muži a jeho údu - to nebude hluboké (a veliké), ani kdyby měl onen dole přes pětadvacet. To je tetka v něm. Naopak veliký mi Genet přijde, když hovoří o své slabosti, o temnotě zloby v člověku, o příbuznosti zlého činu a lásky, o zdvojování touhy narcismem. Trochu tu z toho je, ale uměl to líp v knihách. Tohle mi připomnělo Kyjevské fresky Paradžanova - estétství, schopnost abstrakce. Ale stačí z toho vidět 5 minut a víte. Zbytek je fetiš - a talent... Taky bych chtěl mít v roce 50 možnost vyjít z vězení a točit s idoly o své sexualitě. Mrkněte na Mademoiselle, tam to Genet rozvedl a zakulatil heteráctvím. (10.01.2016)

Na rok svého vzniku obdivuhodný film, silně erotická atmosféra je naprosto odzbrojující dokonce i dnes. Jak Haynesův Poison a Fassbinderův Querelle, tak samotný Genetův Un chant d'amour nesou společné znaky. Genetova mezitřídní přitažlivost (i zčernalý nehet dokáže u takových mužů vidět jako květ) se nejvíce projevuje právě tady. Ať už jde o vězně či námořníky, homoerotika jako by byla v této kastě samozřejmostí, milostné toužení jako by ani nešlo vyjádřit jinak. Nejerotičtější a nejdráždivější film jaký znám. (07.05.2009)

Tu „lásku“ jsem tam bohužel moc necítil, spíš jiskřivé a hodně erotické dusno, dále pak nadrženost a velkou touhu po kontaktu. V každém případě mě film docela překvapil, zaujal jak odvahou a nápadem, tak uměleckostí, na kterou je brán velký důraz; své dělá i zvláštní (téměř magická) hudba (snímek jsem viděl s tou původní). Lepší 3*, věřím, že pro cílovou skupinu to může být docela pecka. (26.10.2012)

Píseň lásky jako svůj jediný film natočil homosexuální spisovatel a básník Jean Genet. Dva homosexuálové sedí ve vězení, zavřeni v oddělených sousedících celách. Vědí o sobě a touží po sobě. Komunikují spolu dost neobvyklým způsobem, v němž se odráží jejich osamělost a vzájemná touha. Ve snu o svobodě prožité spolu unikají před ohrožením v podobě šmíráckého, sadistického dozorce, který, spolu s prostředím vězení, může být brán jako symbol zdroje strachu homosexuálů z většinové společnosti. Přes odvážné extrémní záběry (film byl zakazován a i sám autor se ho prý později zřekl) je to velmi čisté dílo (beze slov a s harmonickou tichou hudbou v pozadí), vyjádření lidské touhy a strachu. Kdo ví, zda tak film působil i v roce 1950, nebo se jen posunuly hranice. (09.01.2007)