Led Zeppelin: The Song Remains the Same

Až po 30 tich rokoch sa mi podarilo vidieť Zeppelinov naživo. Teda z koncertu. A že to bola podarená partia hlavne z hudobného hľadiska! Tá omáčka okolo za veľa nestála a ubrala hviezdičku na mojom hodnotení filmu. Muzika týchto dnes už gigantov sa prakticky ani nedá hodnotiť menej ako maximum. Zlaté sedemdesiate roky.. (15.03.2011)

Hmm… jako by tohle měli Zepelíni zapotřebí. Jde o splácaninu záznamu koncertu a pár neprosto smysl nedávajících scén, které mají nějak představit jednotlivé členy kapely. Za sebe musím říct, že jsem to vážně chtěl vidět, protože tu hudbu mám fakt rád, ale příště až je budu chtít zase i vidět a ne jen slyšet, tak se podívám na normální záznam z koncertu a nebudu tam mít tu haldu rušivých scén. (19.03.2020)

Domácí idilka, Bonham na traktoru, Plantovi děti hrající si v potoce. Potom dopis, zděšení "to je už zítra" a odlet do USA. A pak? Čekající publikum v Madison Square Garden uslyší první ton Pagovi geniální kytary songu Rock and Roll a je vymalováno. Nejvíce za zmíňku stojí Jimmy Page, který jeho kytarami dokázal vykouzlit takovou show, že jsem měl občas otevřenou hubu dokořán. Vždyť kdo si zkusí zahrát na elektrickou kytaru smyčcem jako to dělal on v songu Dazed And Confused, z kterého utvořil dokonalou psychedelickou úleťárnu. Ten chlap je bůh a na tomto koncertu mnohokrát převyšoval zbytek kapely (a předpokládám, že nejen na tomto koncertu). Na druhém místě Robert Plant, blonďatý tygr v extrémně uplých jeansech, jehož výkon v některých částech koncertu převyšoval i samotného Jimma Page, vždyť kde by byli Zeppelini bez jeho nezaměnitelného hlasu a show, které dělal. A to samé se dá říct i o bicím a baskytaře. John Bohnam, zemědělec a sběratel rychlých aut dostal několik minut na solo na bicí a ukázal, že ta zemědělčina je jenom bokovka. John Paul Jones nadruhou stranu byl nejméně zabíraná osoba v kapele, celou dobu mě připadal jako by byl páté kolo u vozu (a to přitom byli v kapele čtyři). Věčně zalezlý v růžku, z lehka se kolíbající a hrající svoje riffy. Introvert par excellance. Koncert byl provázený vizuálními efekty, na tu dobu pěknými a trefnými, vyzdvyhující některé už tak dost psychedelické pasáže. Někdy kamera zamířila i do zákulisí a ukázovala jejich manažera Petera Granta, řešícího vzniklé problémy nebo policisty vyhazující ožralé fanoušky. Ale hlavním doplněním koncertu byly jakési hudební klipy k jednotlivým písním. Upřímně nestály za nic. MTv ještě nebyla, tak klipy neměly sebemenší váhu. Důležitá byla muzika, živá muzika a všechna ta show, které se při tom děla. Tenhle 137 minutový hudební dokument vlastně ani není film, je to jen sestřih koncertu. Ale udělá na vás takový dojem jako málokterý. Výběr skladeb byl výborný, Rock and Roll, Dazed And Confused, Whole Lotta Love nebo krásně zahraný Stairway to Heaven a tak dále. Jen mě chyběl geniální Kashmir. Co říct na závěr. Za Bonhamův hořící gong na závěr koncertu, za Pagovu kytaru, za Plantovi genitální kalhoty a za Johna Paula Jonese plná 5. (23.09.2010)

Kdyby šlo čistě jen o záznam koncertu v MSG v roce 1976, nemělo by to chybu, a bylo by to za 5, ale dojem z toho vystoupení dost hatí ty pro mě dnes naprosto nepochopitelné hrané pasáže, které tu jsou zcela zbytečné a samoúčelné. Beru to tak, že v tý době to asi mělo působit avantgardně či jak (srovnání s Magical Mystery Tour Beatles se nabízí hned), dnes už to působí jen trapně. Geniální hudba nepotřebuje žádné berličky, vystačila by si sama. Vystoupení perfektní. (05.02.2013)

Jasně, našlapanost našlapaná. Co jiného? Zážitek. Co z toho, že je videoklip k Rain songu s Robertem trapný až to praští, když se vám z krásy té hudby klepou kolena? Ne tak hutné a zajímavé jako nový dvoudiskový skvost, ale přesto jedna z cest, jak aspoň nahlédnout do historie a naživo si vychutnat čtyři chlápky, kteří definovali žánr hard rocku. (17.05.2007)