Antikrist

Je to umění. Bolest, která mě sužuje. Je to tápání v ničem. Je to teror, který si zasloužím. Je to Trier, můj polobůh a středobod všech mých bolestí, který jsou jako bodání se do prstů. Nechutný, ale ku prospěchu té nejdůležitější věci: mozku. Antichrist mě zastihl ve chvíli, kdy jsem dorazil ke dnu a zdálo se, že cesta nebude mít ukazatel nazpět. Nemá ani teď. Trierovo myšlenka mě přivedla na ještě větší mýtinu strachu a nevíry v dobrej konec. Chtělo se mi zvracet. Nikoli z avizovaných záběrů týrání, ale proto, že jsem to bral jako útok na mě. To pak člověk má problém sledovat. Pak přišlo závěrečné pokání a výstup desítek žen na kopec. A nejenže mě napadla myšlenka, že jsem rád, že nemám nikoho, kdo by mě přiváděl k sebedestrukci (myslím životního partnera), ale snad poprvé za dobu sledování filmu mi probleskla teze, že řešit situace se dá i jinak než pláčem. A to smrtí. P.S. Ač nerad, omlouvám se za znění komentáře, které má co do činění s mou nynější náladou. Apeluji na ty z vás, kteří mají špatnou náladu a chtějí do tohoto filmu jít. Je to téměř smrtící, věřte mi! :) (16.01.2010)

Samorost Trier bez okolků a jakýchkoliv ohledů natočil působivý psychothriller, jenž nezná svých a diváckých mezí. Gainsbourg i Dafoe si své "hrdiny" zahrály s neobyčejným nasazením, kdy jsem si jen ztěží uvědomoval rozdíl mezi hercem a jeho postavou. Tolik k poklonkování Antichristu. Nejnovější Trierův film je však zručnou pastí na svého diváka. V momentě, kdy jsem si uvědomil, že režisér mučí nejen své postavy (včetně herců), ale i samotného diváka, tak šla veškerá "zábava" stranou. Pro člověka, který se rád ztotožní s titulními hrdiny a vyhýbá se hororovým krvákům, to jsou vyložená muka. Rozhodně si nemyslím, že by ona kontroverze byla bůhvíjak samoúčelná, ba inkriminované scény mají ve filmu své nezaměnitelné místo, přesto je to bodnutí do slabin. Přiznám se, že Antikrist mě až příliš snadno poslal do kolen, za což mu díky vzdávat nebudu. A jsem přesvědčen, že Trier někde uvnitř nenávidí ženy. Ostatně, doteď nevím proč jsem na ten film lezl. (09.07.2009)

No, tak tady si za to můžu trochu sama. Tak nějak jsem měla čekat, co od Antikrista dostanu. Je to film, nad kterým se musí dost přemýšlet, aby člověk pochytil všechny ty metafory a skryté významy a podobný hovadinky. Jelikož tohle právě není moje silná parketa, byl pro mě film více méně směskou různě bizarních nebo zajímavejch scén. A aby toho nebylo málo, tak ke konci se začnou vršit nechuťárny nejvyššího kalibru - a to myslím opravdu vážně. Moje hodnocení je teda hlavně za herce, pak za některý hodně podařený scény (strom s rukama např.), za to, co jsem svým průměrným mozkem pochopila z příběhu a pak za všema zmiňovaný GENIÁLNÍ černobílý intro, na to se podívejte a pak film klidně vypněte. Krásná práce kamery, hudby, detailu... škoda slov. (PS.: Ta skladba je Lascia ch'io pianga od Händela). Kdo film pochopil na všech jeho úrovních a pořád se mu nějakým způsobem líbil, asi by dal hvězd víc... (29.11.2011)

Ano tak tomuhle já říkám totální depka. U obou hlavních představitelů nevíte, jestli je máte litovat nebo odsuzovat a to se tak překlápí každou chvíli na stranu jednoho nebo druhého. Úvodní scéna je dokonalost sama a pokud se vám nechce ponořit se do hlubin šílenství, koukněte se alespoň na ten začátek. (16.09.2009)

Trierovo dílo se někomu může jevit, jen obtížně stravitelné, ale když se hlouběji vnoříme do jeho pocitově vyprávěného příběhu, kdy je námětem jedno z nejtěžších traumat, jaká mohou člověka – zejména matku – postihnou. Zatímco rodiče (Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg) se oddávají milostným hrátkám ve sprše, jejich dítě vyleze z postýlky a namíří si to přitahováno k otevřenému oknu. Černobílý zpomalený obraz, vlnící balet propletených těl, kapek vody i vloček sněhu, vytváří v úvodní sekvenci až magický časoprostor. Prolínající se jím proslulá árie z Händelovy opery Rinaldo v souznějícím významovém splynutí výstižně nazvaná „Nech mne oplakávat.“ S mistrnou sugescí jakou vyvolává, až ho lze (nejspíš důvodně) podezírat, že se pokouší léčit běsy ve vlastní duši. „Antikrist“ ovšem zůstává svébytnou, nezaměnitelnou výpovědí, která se vyznačuje jednou úžasnou předností a to že dokáže prolomit znecitlivělou slupku našeho vnímání. (11.11.2009)