Akvabely

Vlastně se tam ani toho moc nestane, ale to v tomto případě vůbec nevadí. Naopak, jednoduchý, čitelný příběh totiž dává vyznít zcela důležitějším věcem a to psychice a myšlenkám všech dívek - příliš nekomentovaných ještě k tomu. Až nadpozemským způsobem je tu snaha zachytit a obrazově interpretovat myšlenkové pochody hlavních představitelů. To vše umocňuje nejen časté ticho, ve kterém jsou slyšet jen oddechy nebo jiné přirozené zvukové posuňky, ale i nádherná hudba ( díky tomuto filmu jsem si oblíbila elektro ), která drama mezi dívkami ve scénách velice nenápadně zesiluje a umocňuje chladivou atmosféru, ale dělá to tak, že si toho skoro nevšimnete - aspoň v některých scénách. Velmi tu na mě zapůsobil výběr exteriérů. V několika krátkých prosvětlených záběrech působí jako z blízké budoucnosti, nadčasově, velice moderně - bezcitně, utopisticky. Ty poslední dvě charakteristiky platí obzvláště u ponurých scén na plovárně. Možná tomu pro někoho chybí trocha napětí, ale pro mě je to zcela vynahrazeno opravdu důkladnou sondou do vztahů mladých dívek, naprosto neočekávaným jednáním, nechybí tomu dokonce ani vtip a naprosto nepředvídatelný, symbolistický konec, který je tak napůl otevřený, na půl uzavřený. Také se mi tu líbí skoro úplná absence dospělých. To tomu opravdu hodně pomohlo, protože to taky v někom může vyvolávat, jakoby četl v jejich osobních denících, tedy konkrétně spíše v deníku Marie (Pauline Acquart) - scény působí jako výňatky z utajovaných zápisků, které by neměli číst ani rodiče (v tom tedy vidím ten hlavní důvod, proč tam ničí rodiče nejsou), ale jen ti, co se do hlavních představitelů dokáží vžít a cítit jejich bolest, pochopit jejich nenaplněné touhy a to všechno, takže ani nedoporučuji se na to dívat s někým dospělým nebo dokonce s maminkou :-D Styděli by jste se ještě další den, anebo dokud by se na to nezapomnělo a tento druh filmů opravdu nejde zapomenout. Takže je to další z filmů, na který se raději dívejte samy. :)  Film opravdu předčil má očekávání ( z traileru jsem měla pocit, že to bude něco depkoidního, když jsem viděla ty utrápené výrazy P.Acquart, ale naštěstí víc než depkoidní mi to nakonec přišlo flegmaticko-sangvinistické :-D ). Francouzi mě přesvěčili, že umí dělat i výborné moderní dramata a ne jen ty historické nebo jejich nejlepší žánr - komedie.