Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 906)

plakát

Summer of Soul (... aneb Když se revoluce nesměla vysílat) (2021) 

Několik týdnů trvající kulturní událost Harlem Cultural Festival byl bezpochyb pro mnohé formativní událost. Její dokumentární zpracování je ovšem trochu zavádějící. Jednak už svým podtitulem, vyňatým z písně Gil Scott-Herona “Revolution Will Not Be Televised”. Nejenže Scott-Heron na festivalu nehrál, ke všemu to ale to na celou událost vrhá trochu podivný stín jakési události v opresi a nucené obskuritě, což určitě není pravda. Tvůrci zde často opakují informaci, že festival proběhl ve stejnou dobu jako Woodstock (a jen cca o 100 mil dále), ale z pohledu historie se mu nedostává adekvátní pozornosti (důsledně natočený filmový materiál zachycující festival ležel 50. let kdesi ve sklepě). Události samotné určitě nemůžu upřít zásadní vliv, který měl pro afro-americkou komunitu nejen v Harlemu. Dokument samotný ji chce ale trochu přifukovat, zbytečně se srovnává s Woodstockem (je to asi jako kdyby někdo měl potřebu poměřovat “Hvězdné Války” a “Turecké Hvězdné Války”, samozřejmě, že “Turecké Hvězdné Války” jsou nejlepší film na světě, ale …) a zároveň ji nedokáže kvalitně vsadit do dobového politického kontextu (a pokud ano, tak to udělá spíš vágně, jako třeba v případě komparace důležitosti festivalu s přistáním na Měsíci atd.), i když se o to sem tam snaží. Často se ale rozptýli množstvím mluvících resp. “vzpomínajících” hlav, které prokládá záběry z koncertů, které jsou bez diskuze vynikající a fajnšmekři jistě ocení line up (Mahalia Jackson, BB King, Max Roach, Nina Simone, Sly atd.). Opatrné doporučení pro fanoušky žánru, celkové pocity mám spíš vlažnější. Questlove si pro svůj debut ukousl celkem velké sousto a sežvýkal ho celkem narychlo.

plakát

Voyeuři (2021) 

Sydney Sweeney má bohužel (nejspíše) nejvíc talentu ve vlastní podprsence. Je to ovšem o mnoho více talentu, než má kdokoliv ostatní z účastníků tohoto vožeru. Školácký scénář je až ohavně děravý, snaží se pohybovat na hraně chytrého dramatu/thrilleru a erotického filmu, ale doboha, nevím, jestli je to určený pro mladý anebo pro starý. Herecky je to zcela skandální záležitost a kdo vybral Bena Hardyho do role vzrušujícího kance a zkušeného svůdce, který ženám nabízí “pořádnou ližbu”, by měl změnit profesi. Třeba založit školu háčkování nebo vyrábět domácí keramiku. VOD produkce Netflix je nuzná, ale pořád je to ještě pohoda ve srovnání s produkcí Amazon Prime. To je skutečná jízda.

plakát

Všechny zabij a vrať se sám (1968) 

Ok, tenhle film se to bezpochyb snaží utáhnout hlavně svým názvem, který mi v hlavě strašil hodně dlouho. Fakt, že film režíroval Enzo G. Castellari (též. Třeba Keoma, Inglorious Bastards nebo Občan se bouří) mě předem ujišťoval, že nedojdu k úhoně. Nejedná se o úplně typické špagety, míra nihilismu je tu poměrně nízká. Film sice nemá žádného kladného hrdinu (taky ale nemá žádného výrazného antagonistu), celá situace je postavená kolem partičky raubířů, kde má každý křivý charakter svoje místo a svůj vlastní skill (třeba jeden umí neuvěřitelně skákat, další je nesmrtelná hora svalů atd atd.) a všem dohromady velí Chuck Connors s brutálním makeupem (jako brutální “sem hodně opálenej” makeup tu mají skoro všichni) a nejvíc creepy vyběleným chrupem na planetě. Akce je postavená na choreograficky celkem dobře odvedených bitkách, střelby je tu pomálu a celkový výraz spíš připomíná krotší dobrodružné americké westerny. Pořád však s trochou úchylného italo šmrncu a vadného soft funk soundtracku. Takže jsem si nechal čvachtat, i když to byl spíš smažák v housce než smažák v dvojobalu s bramborem. Ale pohoda. Fans italského neorealismu jistě docení, že jednoho ze sympaťáků zde hraje Franco Citti. Ach.

plakát

Peněžní poukázka (1968) 

Pure cinema. Devadesát minut absolutního a slastného vytržení z vlastní reality. A přitom se jedná příběh obyčejného strýce z Dakaru, kterému přišla složenka s peněžním darem. Jelikož nemá občanku, dostane se do mašinerie, ve které o sebe drhnou kola senegalské byrokracie, společnosti i vlastní člověčinky. Film z roku 1968 je teprve druhým režijním počinem Ousmana Sembeneho (též známého jako “kmotra afrického filmu”). Sembene byl původní profesí spisovatel, ale jelikož chtěl promlouvat k často negramotné senegalské populaci, začal točit filmy (v Mandabi na to odkazuje ve scéně, kdy si Ibrahim za poplatek nechá přečíst dopis od písaře na poště - toho mimochodem hraje Sembene). Sembene točí absolutně čistě, skvěle pracuje s neherci a schopně předkládá docela komplexní obraz dakarské společnosti, aniž by se kdekoliv zadrhával a od úvodního záběru se jedná o strhující zážitek. Maximální doporučení.

plakát

Okupace (2021) 

OKUPACE jede po dobré trase, akorát po cestě odbočí k několika zbytečným atrakcím. Když film skutečně funguje, má rozehráno na hodně dusné drama, které má v osobě opilého soldáta Alexeje Gorbunova hodně silnou oporu. Funguje dobře i v několika komediálních momentech. Věci jako zbytečné taneční scénky, přehnané retro svícení, pokus o psychedelické záseky, přehnaná stopáž (reálně by to sneslo cca. 75 minut) a bohužel absolutně nevhodný soundtrack (nic proti Kill the Dandies, ale tady ten soundtrack nefunguje ani na minutu) přidávájí záporné body. Opatrné doporučení. A trochu mad props za Vlastimila Venclíka.

plakát

Nahá pastýřka (1966) 

Vydatné české "whodunit" těžící z kombinace originálního námětu (prostředí obchodu s uměleckými falsifikáty), atmosférické lokace (zámek Ronov) a hodně silných hereckých výkonů (zde mnohokrát zmiňovaný Bohumil Šmída, ale bez řečí i Munzar, Skopeček a Menšík).

plakát

Daddy and the Muscle Academy (1991) 

Touko Laaksonen aka Tom of Finland je zcela klíčová a zásadní postava pro světovou gay scénu. Natočil se o něm celkem slušný biografický film (ano, TOM OF FINLAND, 2017) a na internetu lze shlédnout mnoho mini dokumentů a rozhovorů. O existenci tohodle díla jsem neměl do nedávna tušení a jedná se o celkem eroticky dusný a originální mix dokumentu (který zde představují rozhovory s Laaksonenem, jeho přátel, přiznivců, vydavatelů atd.) a visualizace ikonického Kake gay stylu, to vše protknuté ilustracemi, archivními záběry a skvělou hudbou Elliota Sharpa.

plakát

Sundown - město pomsty (1957) 

Hodně originální revenge western, který se vyhýbá všem klišé žánru a nakonec nechá diváka společně s Randolphem Scottem odjet se západem slunce do velmi netradičního vyústění. Opět hodně morální a v něčem trochu pacifistické vyznění zpodobněné zatvrzelým Randolphem Scottem. "Nebudu si s vámi připíjet na to, že jsem udělal něco, co já považuju za normální."

plakát

Muž z Arizony (1957) 

Další z řady netypických Boetticherových westernů. Tentokrát podle předlohy Elmora Leonarda, takže je jasné odkud vané vítr noirového nádechu. Dočkáte se minima westernových klišé a více charakterových studií a názorových potyček (čestný a pracovitý kovboj, který se snaží uživit svoji farmu vs. bandita, který taky touží "jednou mít svoje místo" a špinavou práci za sebe nechá dělat zbytek bandy). Fanoušky žánru potěší instalace Henryho Silvy jako jedno z baddies, mě ale nejvíc bavil vůdce smečky, skutečně důrazně a originálně hrajicí Richard Boone.

Ovládací panel
67. nej uživatel Česko
334 bodů

Reklama

Reklama