poster

Šašek a královna (divadelní záznam)

Komedie / Podobenství

Československo, 1985, 102 min

Scénář:

Boleslav Polívka

Hudba:

Jiří Bulis

Zvuk:

Hugo Markes
(další profese)
  • bohhous22
    *****

    Tak tady Polívka skutečně exceluje!Donutilův vrchol na prknech je Sluha dvou pánů z Národního divadla v Praze v roce 2000.Bolkova chlouba a vrchol jeho mimického projevu a divadelního herectví je vystoupení v Branickém divadle pantomimy v Praze z roku 1984,ještě tehdy s divadlem Husa na provázku z Brna.Jeho nasazení je úctyhodné,mistrovsky vtipný výkon protkaný neutuchajícím inteligentním humorem,překrásnými fyzickými kreacemi a dokonalou prací s mimickou stránkou.Chantal Poullain nepatří mezi mé oblíbené herečky ani mezi osobnosti,o které bych se jakkoliv zajímal.V roli královny si každopádně nedokážu představit nikoho jiného.Kreativní podívaná.(29.10.2014)

  • LeoH
    *****

    Bolkovi Polívkovi se povedlo, co u nás málokomu – vzít téma vztahu „nás obyčejných lidiček“ k moci, spojit ho s motivem jiskření mezi mužem a ženou (a že jim to s Chantalkou tenkrát jiskřilo!) do jednoho nedělitelného celku plného barev a přesahů dráždivých politicky (což se líbilo u nás) i „eroticky“ (což zase oceňovali v kapitalistické cizině), celé to zabalit do originální formy meta-divadla a přitom udržet zcela ne-meta-divadelní magickou atmosféru. Zrovna louskám korespondenci V+W a napadá mě, že se Šaška a královny měl dožít Voskovec, silně skeptický k většině toho, co se urodilo na české poválečné scéně „divadel malých forem“ – tady by myslím dostal to, co mu chybělo u Semaforu a podobných, opravdové jevištní cítění, navíc podložené Bolkovou úctyhodnou teoretickou základnou, řemeslnou umanutostí a poctivým přemýšlením o divadle a snahou posouvat jeho hranice. Že to celé ještě ke všemu neskončilo jako odtažitá intelektuálština, ale kus dokonale přístupný „prostému diváku Manéží“ (což nemyslím nikterak hanlivě), je malý zázrak (nejen) nad Vltavou.(23.8.2013)

  • Adam Bernau
    *****

    Předem odkazuji na komentář Šandíkův, abych se nemusel pracně snažit formulovat to, co tam už je vyjádřeno. A doplníte-li to komentářem Morieniným, máte přečteny všechny, které nějak stojí za to. Na rozdíl od obou jmenovaných však následnou Chytilové filmovou adaptaci stavím výš (rovněž tak Poslední leč, kterou znám jen ve formě Vladimírem Sísem režírovaného filmu, jenž ovšem stojí někde uprostřed mezi „adaptovaným“ a „zaznamenaným“ divadlem). Polívkův úvod mě sice odboural, po něm bez přechodu následující vstup do tíživé „reality hry“ byl nesmírně silný, ale čím hra trvala déle, tím mi připadala méně a méně konzistentní. Možná je problém v tom, že TV záznam nemůže zprostředkovat atmosféru živého divadla. (Když jsem u toho, opravdu jsem neocenil tvůrčí snahu režiséra záznamu, když i v dosti nevhodných momentech nabízel detaily místo pohledu na celek. Pouhému záznamu představení by slušelo více služebnosti.) Možná je problém taky v tom, že Královna nakonec vedle Šaškových exhibicí působí dojmem pouhé hlavní vedlejší postavy (jsou tam pak ještě tři vedlejší vedlejší), přičemž však jediné oprávnění tohoto, totiž odpovídající spojení s dojmem, že ona je pouze nějakým jeho „komplexem“ či personifikací čehosi, s čím se Šašek (v jakémkoli smyslu slova, třeba „umělec“) musí potýkat, ať už to má být můza, dílo nebo světská moc, je příliš slabé. Přestože (podobně jako v Poslední leči) je Polívkovo metadivadlo úžasné, přestože krom rovin reality a virtuality skýtá i prakticky libovolný výběr rovin výkladu (byl jsem např. překvapen, jak je představení nabito společensko-politickými jinotaji pro diváka své doby, přičemž se však nic z toho svou „politickou podezřelostí“ nevyčerpává), přestože se musí tleskat tomu, jak (Šandíkovými slovy) Polívka hru zbourá a zase znova postaví, celkově jsem vnímal spíš jednotlivé etudy než celek. Takto musím tím víc ocenit Chytilové film, v němž scény jakoby „vystřižené“ z původní hry mají v sobě ohromné napětí, jejich atmosféra postupem děje houstne, přičemž „pracovní složka“ Polívkova divadla je velmi zdařile nahrazena linkou „reality“. Možná je problém v tom, že jsem jen málo vnímavým (ostatně příležitostným) divákem divadla. Např. zrcadlo je rekvizitou, která sem nepochybně patří, kousky s ním jsou na místě, ale že bych to nějak pobíral, to tvrdit nemohu. Horší ale je, že tytéž scény, které mě ve filmu fascinovaly a vtahovaly, jsem zde vnímal jako jaksi utopené v legraci. Možná je prostě smůla, že jsem fim viděl první. Postupem hry mi také stále častěji připadaly některé fóry samoúčelné, padalo se z té konstrukce divadlo – život – hraní – režijní poznámky. Proti tomu ale musím vyzdvihnout třeba takovou drobnost, jako „lancknecht závorka kope konec závorky“ - zde vrcholí drama o boji o vládu nad osudem. Přes všechny výhrady přece jen dávám maximum, protože tohle prostě JE klasika. Král je Němec, královna je Francouzka. Neumí česky.(18.6.2012)

  • Šakal
    *****

    Bolek Polívka (coby šašek) pronáší: „Existují představení, která se skládají pouze z těchto hluchých míst“. Tak to rozhodně není (nebyl) tento případ aneb zlatá léta divadla Husa na provázku a mistr improvizace B.P. v nejlepších letech a formě a navíc, více než zdatně mu (v roli královny) sekunduje a přihrává Chantal Poullain. Bolek tvrdí, že tuto hru napsal během jediné probdělé noci. Pokud tomu tak je (bylo), musela ho nutně políbit božská můza (možná absinthová?) Pravdou ovšem je, že ty nejlepší věci vznikají spontánně. Tohle představení (o přetěžkém to údělu dvorního šaška) bavit královnu (za každé situace), ale na které se dá nazírat i obšírněji (jako o přetěžkém to údělu herce (divadla), ale zároveň jakéhosi jejich poslání) bavit diváky, je smutně vtipné nebo vtipně smutné? Vždyť co může být těžšího než bavit lidi (královnu). Nevděčná to role. Zkuste si někdy někde předstoupit před (jakékoliv) publikum a zaujmout je (bavit) „alespoň“ 5 minut. Ručím vám za to, že to bude vašich nejdelších 5min v životě. Tohle představení je vysoká škola improvizace a hereckého umu a byť není dokonalé (pár much by se našlo), tak je potřeba na druhou stranu dodat, to není ani sám život. Někteří z vás píší, že divadlo (oproti filmu) má omezené možnosti. To je (možná) pravda, nicméně ty NEJlepší kousky vznikají v drtivém počtu případů „ z nouze“ a hlavně, film nikdy nebude mít tu hlavní devízu divadla-přímý kontakt s divákem a s tím spojenou okamžitou odezvu. P.s. měl jsem velké nutkání (při závěru) vstát z křesla, začít tleskat a z plných plic řvát BRAVO (no jo, vim, tohle není opera). Nakonec jsem si to rozmyslel (už takhle si sousedi musí říkat „co to vedle bydlí za blázna"). Jaká by byla asi reakce, vidět tuto hru „naživo“.... 91% p.s. vrz, šplochšt :o)(3.11.2011)

  • Aky
    *****

    Film Věry Chytilové mám rád. Ale toto provedení je mnohem hlubší, ač by tomu mělo být spíše naopak. Je to zvláštní, ale připadá mi, že Bolek Polívka je prostě lepší režisér než paní Chytilová, byť je to profesionálka. Skvělý zážitek - humor s dojetím a vážnými záblesky se střídají jako vrstvy v řezu dortu.(13.6.2009)

  • - O jednu z nejkritičtějších divadelních inscenací své doby měla zájem Československá televize, ale když přijeli technici do divadla, nikdo z kompetentních šéfů o záznam hry nestál. Na natáčení byl vymezen jediný den a bylo to velké přemlouvání. Dnes už se jen můžeme dohadovat, co stálo v pozadí této neochoty, zda strach, aby se na záznam nedostalo něco, co by divadlo poškodilo, nebo jestli nechtělo mít avantgardní divadlo s prorežimní televizí nic společného. (sator)