Povolání: Reportér

Že by Antonioni studoval Cimrmanovu teorii šrapnelů? Vždy, když to už je moc prázdné a bezúčelné, si postavy stoupnou vedle sebe a pronesou nějakou metaforu, zcela jasnou a očividnou, která musí zase chvíli fungovat jako motor dalším poloprázdným scénám. Někdo to považuje za chabou berličku (ty metafory mají z děje vyplývat, ne být vyřčeny nahlas), jiný za vrchol filmové poetiky (nádherně rozváděné myšlenky). Na mě to působí kus od kusu... zde spíš dobře. Ale dobře v rámci toho, jak Antonioni natáčí. Potenciál filmu, který mohl odvyprávět zajímavý příběh, mi přijde nevyužitý. Chtít "odvyprávět příběh" od Antonioniho je ale marné, je mi jasné, že o to mu nejde. 3 a 1/2 (30.11.2012)

Z terénu na suchu. Na samotě. Hloub, do proudu, k pramenu bytí. Host po hotelích cizoty, začarované, zrcadlící krajiny. Přes recepci prázdných niter, jiter. Éterem opakovaného déjá vu. Formát živlů umírněný. Klient nové identity, nové epochy. Ztepilý totem osvícený vědomím, slečnou společnicí, rozmarýnkou života. Unaven, opouští sám sebe, mění exteriér, ale interiér interiérem zůstane. Prchavé cestě člověka na křižovatce, zákon přírody se nevyhne. (20.01.2019)

Koprodukční snímek Povolání: reportér (1975) patří mezi významná díla Michelangela Antonioniho, jež byly v naší distribuci uvedeny. Scénář : Michelangelo Antonioni, Mark Peploe a Peter Wollen. Kamera : Luciano Tovoli. Hudba : Ivan Vandor. V příběhu televizního dokumentaristy, který využije příležitosti, a pouhou výměnou fotografií v pase přijme identitu zemřelého obchodníka, Antonioni opět zkoumá křehkost a nevyzpytatelnost mezilidských vztahů. (28.05.2011)

Povolání: Reportér je poetickou ódou krize středního věku a Antonioniho rukopis si pohrává s pocitem. Vyhoření profesního i osobního života po fyzickém vyčerpání neodolalo impulsu myšlenky. Změna identity má být životadárným elixírem, ale fascinace samotnou podstatou přeměny se zvědavě noří pod povrch a hledá identitu. Nechává se strhnout tajuplným proudem pocitu osudovosti, nejhlasitější bolestí je osamělost. Minulosti se utíká z přesvědčení, přítomnost je ve znamení tápání a povlávání, budoucnost se nesrozumitelně ztrácí v neschopnosti rozhodnutí a bezradnosti duše. Některé následky činů již nelze zvrátit, změna nepřináší očistné znovuzrození a cynicky se vysmívá vzrůstajícímu pocitu strachu marnosti. Hlavní postavou krize středního věku je David Locke (zajímavý Jack Nicholson), uznávaný anglický televizní novinář. Pozorovaná neměnná bezútěšnost politicko-společenského stavu, rutinní setrvačnost prázdného svazku, fyzická náročnost předpokládaných ambicí. Celková a absolutní vnitřní vyhořelost je silným impulsem, náhoda se šibalsky usmívá a lákavě mrká v náznacích, naděje halucinuje v představách neznámého pocitu svobody a nezařaditelnosti a Gaudí s pouští se stávají symbolem. Osamělost je nejsilnějším pocitem, pevný bod nikde v dohledu. Obroda umřela na nerozhodnost a strach, svoboda spolkla samu sebe. Hlavní ženskou postavou je mladá obdivovatelka Gaudího staveb (zajímavá Maria Schneider), svůdný přelud. Vzbuzuje zdání éterického vlnění předurčenosti, oslavuje mužnou sílu moci a možností a bloudícímu se stává Sirénou s omamnou příchutí. Důležitou postavou je David Robertson (Charles Mulvehill), efektivní obchodník a nabídnutá možnost změny. Nevyplácí se kráčet ve stínu silného ducha, pokud neznáme jeho prokletí. Výraznější postavou je Rachel Locke (Jenny Runacre), Davidova manželka se zaskočeným svědomím, které jí nutí do hledání odpuštění. Lze najít objektivní pravdu? A také Martin Knight (Ian Hendry), televizní producent a Davidův spolupracovník i kamarád. Za zmínku stojí také čadský opoziční předák Achebe (Ambroise Bia). Hlavním motivem filmu je hledání, osamělost a tápání. Zápletka je filozofickou pomůckou a pohrává si s lidskou slabostí, strachem. Krize středního věku v Antonioniho podání je esteticky filozofujícím moučníkem. (17.06.2018)

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák! (12.05.2018)