Mléko strachu

Obávám se, že i přes smutné téma, kde je čerpáno zřejmě ze skutečných vzpomínek, tak mě Mléko strachu osobně emotivně nestrhlo. Ve výsledku jsem se víc soustředila na práci s kamerou a některými jejími zajímavými záběry. Netradiční drama, které je i netradičně zpracované bylo pro mě tentokrát těžko uchopitelné a nebo jsem nebyla zrovna dnes na stejné vlně jako Claudia Llosa. Jednou to opráším....... (24.07.2016)

Po zhlednuti reziserskeho debutu Madeinusa, ktery me zaujal, jsem se tesil na dalsi film Claudie Llosy. Mleko strachu me nechalo chladnym, nedokazal jsem se vcitit do problemu hlavni hrdinky. Ac uznavam, ze Magaly Solier je velmi charismaticka herecka a myslim, ze je skoda, ze jeji kinematografie neni bohatsi. (02.11.2016)

bílá zazobaná panička, dělající v Peru naprostý hovno, vyhodí piáno z okna a klidně si tam kontrastuje s překrásnou holčinou ze slumu. Jo, tak to tam běžně chodí...nenechte se unášet písní sirén, dokoukáte to a hned to pujdete hledat po netu. Laaa la la la laaaa cuando la sirena termine de contar se lo lleva al hombre y le suelta al mar. (27.11.2012)

Velmi pomalý film, což potvrzuje velice jednoduchý, lineární příběh, natažený do poměrně dlouhých devadesáti minut, o tom, že psychické problémy hrdinky zemřely s její matkou a ona si to dlouho odmítá připustit, protože znásilněná a v důsledku toho asi i dost netečná a otupělá (což vyplývá z úvodního monologu) matka ji celé dětství dusila svým traumatem (matka je obětí i „viníkem“ – zní to hnusně?). Právě dceřina zděděná otupělost, neschopnost vymanit se z mrtvých vazeb a možná i trochu lenost začít nový, skutečný život, jsou alarmujícími tématy, jimiž film bije na poplach a která pravděpodobně zasáhla válečnou i poválečnou generaci lidí z Peru. Celková pomalost je ještě markantnější s tím, jak opožděně hrdinka reaguje, jak jakoby se strachem z něčeho neznámého váhá s každým krokem vpřed a jak se scény opakují (opětovné otevírání vrat, další a další cesty domů z práce). Navíc chybí finální zvrat, jenž je nahrazen pouze konečným důsledkem chování a jednání ústřední postavy. Toto všechno určitě spoustu diváků odradí minimálně od opakovaného zhlédnutí snímku, což bylo patrné i na usínajícím publiku v sále. Pokud ale zůstanete pozorní a čerství, tak si například všimnete místy nápadité a životné kamery (závěrečný vítr ve vlasech a pohled na moře) a vcelku jednoduché a širšímu publiku přístupné symboliky (shýbnutí se k umírající matce v prologu vs. přivonění si k rozkvetlé květině v epilogu). Ačkoli mi pomalejší způsob vyprávění nevadí, nemám rád samoúčelně rozvleklé filmy, které zbytečně protahují myšlenku a příliš okatě hrají na divákovy emoce (viz taktéž karlovarské Camino). Samoúčelnosti ani okatosti jsem si ale ZDE nevšiml. Měl jsem sice sem tam tendenci zařvat na dívku: „Tak už tam běž, když na tebe volají!“, ale vždy jsem se udržel. Nenudil jsem se a z finále jsem měl navíc příjemný pocit. Nejlepší film (nepočítám dokumentární kousky), jaký jsem loni ve Varech viděl. (05.06.2010)

V úvodu filmu rozhovor mezi lékařem a strýcem Fausty - ani jeden nechápe toho druhého. Jeden říká, co by se mělo udělat, druhý vysvětluje, proč jsou věci, jak jsou. Žádné řešení... Mléko strachu je zvláštním příběhem. I když jde o věci vážné, má velmi tichou až klidnou atmosféru. Napětí je pod povrchem všeho dění, nefunguje tu žádná optika naší civilizace, zapomeňte na slovo "akce". Jedinou stopou po ní je klavír prohozený oknem - divák přichází po akci, opět do ticha, klavír leží mezi střepy a zahradník říká: "je rozbité, ale stále zpívá..." Jako by to řekl o samotné Faustě, která má ve svém srdci strach a zatím se ho neumí zbavit. Možná, až pohřbí matku v jejich vesnici, rozpustí se mlha v jejím vědomí, roztáhne poraněná křídla... přinejmenším má k tomu nakročeno... Druhý celovečerní film režisérky, po debudu Madeinusa (2006) příběh posunutý doslova v časoprostoru - z téměř izolované vesnice, kde sní hlavní hrdinka o cestě do Limy a životu tam - do Limy, jejího předměstí. Obě hlavní postavy ztvárnila s odstupem tří let Magaly Solier. (04.03.2011)