Anvil! The Story of Anvil

neskutocna cesta od slubnych pociatkov metalistov v zlatych rokoch heavy metalu az k trpkemu koncu v dnesnych rokoch. je to smutne a miestami az k neuvereniu ze je to skutocny pribeh a ziadny rockument typu spinal tap... pred zaverecnym koncertom som mal skoro slzy na krajicku a chalanom som drzal palce aby im konecne nieco v zivote vyslo... (19.12.2010)

Přiznám se, že tenhle dokument bych neobjevila, kdyby nebylo Trenta Reznora z NIN a jeho vychvalování. Takže jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám a koukla na to. Sice metal neposlouchám, ale rozhodně nelituju. Je to hlavně o oddanosti k hudbě a nepřestávající víře, že se těm dvěma chlapíkům splní i po padesátce velký hudební sen. (07.11.2009)

Anvil! môže vzbudiť v potenciálnom divákovi túžbu vidieť niečo podobné, ako This is the spinal tap!, ale nenechajte sa zmýliť, fiktívny dokument a ten reálny je niečo úplne odlišné! Zhoda mien bubeníka Anvilu a režiséra Spinalu Roba Reinera je čistá náhoda! (keď už sme pri tých výkričníkoch, baby....). Takže kto vydržal viac ako 30 rokov? Stouni, The Who a ...Anvil! Zažili 15 minút slávy, aby ich dokázali držať nad vodou a nekonečnom (a nereálnom sne) celý život a budú až do smrti. Keď sa na ich životy pozrieme z pohľadu nášho, čiže členov davu, absolvujúcich každodenný rituál bez možnosti zmeny, tak oná päťtýždňová dovolenka, ktorá chvíľami pripomínala nočnú moru, vzhľadom na množstvo miest, ktoré chlapci navštívili, asi stála zato a nič na tom nezmení ani česká "pohostinnosť". Stačí nahrať jeden solídny album, poslať ho do Japonska a nakoniec sa môže dostaviť niečo ako krásna nostalgická satisfakcia. (12.04.2013)

To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda! Anvil je kapela, jejíž název většině lidí vůbec nic neřekne, přesto se k jejímu odkazu hlásí řada významných rockových a metalových hudebníků. A já jako člověk, který viděl fiktivní dokument Hraje skupina Spinal Tap, jsem se zpočátku zdráhal uvěřit (a vlastně tomu stále nevěřím), že kapela, o které se oslavně vyjadřují např. Lemmy z Motörhead, Lars Ulrich z Metallicy nebo otylý Slash, by mohla skutečně existovat, aniž ji kdokoliv zná. A mému přetrvávajícímu pocitu nedůvěry a paranoie příliš nepřispívají ani „náhody“ (nezáměrné) - bubeník Anvilu se jmenuje Robb Reiner a pokud si vyhledáte jméno tvůrce, který stojí za Spinal Tap, pochopíte, na co narážím, (záměrné) - návštěva Stonehenge a krátký záběr na legendární jedenáctistupňovou aparaturu, které celou domněnku o nepravosti podporují. Po projetí googlu na vás sice vyskočí tisíce odkazů, které existenci a autenticitu Anvilu potvrzují, ale nikdo mi nevymluví, že je snímek zela záměrně koncipován a natočen tak, aby působil jako mockumentary. Ať už je pravda jakákoliv, můj názor, že se jedná o vynikající podívanou, která vás v jednu chvíli dojme vyprávěním dvou padesátníků, kteří se přes 30 let snaží urvat svůj kus žvance z metalového koláče, a vzápětí za zvuků řízného hevíku přiměje vztyčit paroháče vysoko nad hlavu, nic nezmění. (11.04.2012)

O skupině Anvil jsem měl jakési povědomí. Znám jejich desku Metal On Metal, ale o jejich osudu jsem nevěděl vůbec nic. Proto existence tohoto dokumentu byla jako blesk z čistého nebe. Takový intenzivní zážitek jsem opravdu od dokumentu nečekal. Viděl jsem tam hodně pararel s Wrestlerem. Ten byl film s určitými dokumentárními prvky. Tohle je dokument s filmovými prvky. Oba jsou o lidech, kteří byli na vrcholu slávy v 80. letech, pak se stáhli do ústraní. Dělají podřadnou práci (u Anvil jako rozvoz jídla do školních jídelen u Lipse, nebo práce se sbíječkou u Robba) a hudbu (wrestling) dělají pro radost a pokoušejí se vrátit zpět na výsluní. Když se dokument po nepodařeným turné po Evropě (zmeškání vlaků, nezaplacení za koncert v pražském klubu Hells Bells, mizivá návštěvnost apod.) vrátíme zpět do Kanady přijdou na řadu citové výpovědi a Lipsovo a Robbovo velké odhodlání stále pokračovat. Může to vypadat jako citové vydírání, ale já to chlapcům sežral i s navijákem. Protože je to prostě skutečné a být tohle film, je to na Oscara. Vše končí self-releasem nového alba a koncertem v Japonsku, do kterého se kapela vrací po 25 letech. P.S.: Uvedení dokumentu vzbudilo bouřlivý ohlas díky nadšeným recenzím a reakcím a zapomenutá kapela se opět ocitla v hledáčku metalových fanoušků. Dostala pozvaní dělat předkapelu AC/DC nebo Saxon a hrát pro tisíce lidí oproti pár desítkám, co jsme viděli v dokumentu. Za to jejich obrovské odhodlání v dobrých i zlých časech si to zaslouží. Snad naloží s obnoveným zájmem rozumně. (10.11.2009)