Norské dřevo

Nechýbalo veľa, a tento film by som si pozrel bez akejkoľvek znalosti predlohy. V náhlom popude som však zmenil názor a Murakamiho knihu si kúpil a prečítal. V momente, kedy som otočil poslednou stránkou, som si bol istý v dvoch veciach: že je to jedna z najlepších vecí, čo som v živote čítal... a že je to prakticky neadaptovateľné. Netušil som však, že tvorca zodpovedný za filmovú verziu povýši toto moje presvedčenie na úplne nový level. V tom filme totiž nie je absolútne NIČ z toho, čo robilo z predlohy geniálne a silné dielo. Pochvalu si zaslúži možno tak Rinko Kikuchi za stvárnenie Naoko, ale to je tak všetko. Inak hlava v dlaniach. Scenárista (a zhodou okolností aj režisér v jednej osobe) bol imbecil, ktorý sa ani len nepokúsil spracovať samotný základ (!!!), na ktorom má celý príbeh stáť, a síce motiváciu, ktorá vedie hlavného hrdinu v rozličných smeroch jeho lásky. V knihe to všetko dáva dokonalý zmysel, vo filme to vyzerá, akoby sa trojica vysokoškolákov začala z nudy hrať na osudovú romancu. Je to maximálne bizarné a vôbec to nefunguje. To však nie je všetko - dve zo štyroch najzásadnejších postáv boli buď zredukované na minimum (Reiko), alebo totálne nepochopené a napísané úplne inak, než ako zamýšľal Murakami (filmová Midori nemá nič spoločné s tou krásne švihnutou dievčinou z knihy). Scenár je navyše roztrieštený až hanba, v pravidelných intervaloch zameriava svoju pozornosť na udalosti z knihy, ktoré síce možno potešia čitateľov, ale z hľadiska filmového rozprávania tohto konkrétneho filmu sú úplne zbytočné a znemožňujú, aby aspoň tá hlavná dejová linka mohla poriadne vyniknúť. Čo potom z toho, že obsadenie je pomerne kvalitné (hlavne už spomínaná Rinko), že sa Jonny Greenwood snaží dolovať emócie ako o život a že réžia prinesie miestami zaujímavý nápad? Naozaj som nečakal zázraky, ale určite ani toto. Prázdna škrupina a nepodarená ilustrácia, to je to, čo Nórske drevo charakterizuje najlepšie. (21.10.2012)

Vítr vane, norské dřevo je tvrdé a teplé ... Miluji toto nízké zlaté světlo, miluji tento hypnotický déšť, miluji tuto zelenou náruč trávy, miluji toto ticho dechu, miluji toto vzedmutí vln ... Miluji tuto předtuchu i touhu po tom, co možná nikdy nepřijde nebo přijde, ale bude s jiným a jiné, než se snilo ... Kéž by se snilo ... Ale někdy sny nejsou nebo jsou prázdné, nebo jsou tísnivé, nebo jsou černé ... Čím se ta teskná prázdnota zaplní? Když se lidé opravdu pomilují, i když se nemilují, je to energie života, co jim dá novou naději, jenž sice nevymaže ztrátu, ale dá sílu čelit novým možným ztratím ... Jaro, léto, podzim, zima, jaro ... Proč nám není celý život 18-19 let? To je jen nálada ... To je jen vzpomínka. ___ Tento film je podobný mnohým lidským životům - jednotlivé scény a obrazy jsou lepší než celek a sám celek je jen slepeninou střípků-vzpomínek. Kdyby šlo složit mozaiku života výlučně z těch nejkrásnějších snů, které si jen dokážeme představit ... Kdyby jen šlo ... (24.05.2011)

Tak tohle se mi dlouho při návštěvě kina nestalo, abych zhruba hodinu po začátku filmu začala sledovat čas a odhadovat kdy už by mohl být konec. Možná na tom mělo svůj podíl prostředí - zakouřený sál kina Lucerna mi vážně nevyhovuje - ale asi mě k tomu nutil spíše Anh Hung Tran. Vleklé (asi umělecké) záběry na statické prostředí či lidské tváře byly v tomto filmu naprosto zbytečné a zbytečně ve mě vzbuzovaly naději, že už je konec. Ale abych jen nekritizovala. Ve filmu mě zaujalo zvláštní střídání barev. Jako by mezi sytě zelenou a šedo-bílou nic nebylo. Takže buď je člověk šťastný, stále obklopen radostí, užíváním si života a nadějí, že vše to tak zůstane a léto nikdy neskončí a nebo je obklopen jen šedí, studeným sněhem, neštěstím, nemocemi, beznadějí, smutkem a smrtí. Nic mezi tím není. Není možný žádný kompromis. (28.01.2011)

Docela mě mrzí, že jsem neměla možnost číst knihu a snad to v nejbližší době napravím, pak bych byla možná schopná jinak posoudit její zpracování do filmové podoby. Melancholicky smutný příběh mezi Naoko a Watanabem o lásce a jejím hledání a s tím souvisejících problémech, mimo jiné i v podobě dívky Midori, která má na Toru také velký vliv. Při velmi pomalém tempu jsem ale i tak ocenila záběry kamery na nádherné přírodní scenérie a velmi vhodnou hudbou, která tenhle téměř až mysteriozní příběh podbarvovala."Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře, protože objevuje krásy tam, kde jiní nevidí nic". (10.10.2012)

Norské dřevo je určeno především znalcům knižní předlohy, kteří se sice neubrání rozpakům, ale nakonec uznají, že i přes všechny neduhy to prostě líp zfilmovat nešlo. Murakamiho dílo je přeci jen až moc určené papírovým stránkám. Neznalým knihy nebo japonské mentality pak v kině hrozí, že se ocitnou na podivném erotickém dramatu s dokumentárními záběry nádherné japonské přírody. Více v mé skromné recenzi (17.03.2011)