Norské dřevo

Midori. Permanentní pohyb vpřed, zrak upřený k lepším zítřkům a životu. Naoko. Nemožnost pohnout se z místa, pohled odvrácený do říše smrti, kde Kizukimu je stále sedmnáct. Nevyzpytatelnost lásky ve dvou podobách, jež jako detaily prolínajících se tváří - zemské a lidské - dominují i obrazu. Souhlasím s Tomášem Jurkovičem, že filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, nicméně jiné (a těch je bohužel víc) mu poněkud necitlivě ubírá. Melodické ticho, pozvolné, hypnotické tempo i protikladné pocity, které je Murakamiho předloha schopna vyvolat, jsou však podány přesvědčivě, třebaže mnohdy na hraně lacinosti a kýče. Mimochodem, Greenwoodova hudba je geniální. (10.02.2011)

Vím, jaký to je kult, ale nejsem čtenářka knih Harukiho Murakamiho. Nemám přehled přes současná japonská vztahová nebo romantická dramata. Neposlouchám Radiohead. Zato skutečně hodně obdivuji tvorbu Ahn Hung Trana, jeho myšlenkově pronikavý styl: vedení herců, střihovu skladbu a geniální využití hudby Johnyho Greenwooda. Někdy si říkám, že právě Tran dodal písním od Radiohead nový rozměr. Jen málokterý současný tvůrce dosahuje na pozadí audiovizuální estetiky tak vysoce realistického účinku, aby divákům navrch nabídl katarzi. A v tom je ten problém: Tran zpracoval zřejmě nezfilmovatelný, na pocitech založený román...já nechápu proč, čím ho natolik zaujal, vždyť jeho původní autorské práce byly mnohem silnější. I tady používá své oblíbené prvky postupů spirituálních filmů, ale přestože popisuje témata obecně platná, já zde postrádám (pro jeho dřívější filmy typický) otisk vlastní osobnosti a životní zkušenosti. Nebyla jsem zklamaná, prostě "Norské dřevo" je první Tranův film, který jsem nechtěla vidět co nejdříve, pokud možno okamžitě, znovu. Proč taky. A chyběla mi v něm Tran Nu Yên-Khê. (01.03.2011)

Farebné, pomalé, smutné - celkom som si nevedela predstaviť ako sa dá podchytiť táto téma, ale celkom sa to podarilo. Tak trochu symbolicky a metaforicky. Stále to však ostáva kúskom pre Murakamiho fanúšikov a verím, že tí, ktorí to nečítali sa neubránili nude. Tiež sa mi zdalo, že scenár ponúkal aj pár nových záverov, ktoré v knihe neboli tak jasne pomenované. Film však ostáva prílohou ku knihe. (22.09.2011)

Na vině mého nijak zvlášť nadšeného hodnocení je z části i fakt, že jsem nečetla knižní předlohu. Spousta obrazů pro takové "nečtenáře" pak nedává smysl. Hlavní problém ale spočívá v absenci citů. Murakami je pro mě autor imaginativní, zvláštní, ale především emotivní, který ve mně něco zanechá. Filmové zpracování Norského dřeva je jenom studeným a neskutečně zdlouhavým pokusem o převedení originálu. Pořád lepší než Stmívání, ale to je trochu smutná obhajoba. (26.02.2011)

Tak copak to tu máme - strhující vizuál, Asii v hávu retra a tři chlípné Japonky. Zní to hrozně, ano, ale přesto jde o skutečně dobrý film. Kromě naprosto úchvatných scénerií a atmosféry Japonska v roce 1967 tu hlavní roli hraje výkon herců, jenž je velmi minimalistický a lidský a postupně se mění naprosto nenuceným způsobem v křehkou emocionální bouři několika mladých lidí, která může skončit lecjakým způsobem a stále bude uvěřitelná. Opravdu mě to dostalo a zkrátit to o takových 20 minut... plnému hodnocení bych se nebránil. (18.09.2011)