Režie:
Martin VadasObsahy(1)
Unikátní dokumentární série Proces H (10 × 52 min.) vypráví o přípravě, průběhu a aktérech komunisty inscenovaného „Procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové“ z roku 1950.
V dokumentární sérii Proces H nejde v první řadě o „téma Horáková“. Osobnost JUDr. Horákové je celkem známá, ale zkusme si jen vyjmenovat těch dalších dvanáct mimořádných osobností, které se komunistický státní soud rozhodl zničit v jediném procesu. Kolik osobností a jejich osudů se nám konkrétně vybaví? Jaké mechanismy vraždění, které tady KSČ po roce 1948 rozpoutala jen proto, aby vyvolala „nenávist pracujícího lidu?“ Na tyto otázky se snaží dokumentarista se svými spolupracovníky najít odpovědi. Přestože dokumentaristé a historici věděli o zrůdném procesu své, znovu je fascinovaly herecké výkony všech zúčastněných vrahů, kteří se ve filmu tváří, jakoby to, co říkají, byla „pravda“.
(oficiální text distributora)
Recenze (74)
Výborný dokument, ukazuje jak fungovalo komunistické divadlo se jménem "Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové", ve kterém už bylo vše předem rozhodnuto a úkolem bylo jen sehrát divadlo pro masy. Jak už tu někdo zmiňoval, i já měla pochybnosti, jestli bylo správné a mělo vůbec cenu posílat prokurátorku Brožovou - Polednovou do vězení, teď už o tom nepochybuju. ()
Další důkaz, že komouši jsou zvrácená a pokřivená banda, která se neštítí ničeho. (9.6.2009) Po shlednutí všech dílů mi vře žluč nad tou zrůdnou kumunistickou cházkou. Pomyslna kudla v kapce je už davno otevřena a vím přesně kam a koho by měla bodnout. Dokument je syrový, drsný a při jeho sledování se Vám honí myšlenky v hlavě jakou hrůzu museli prožívat, protože přesně věděli co je nakonec čeká. Osobně jsem zažíval celé spektrum emocí, od zlosti přes težké znechucení až po lítost a smutek. ()
Když jsem tento dokumentární pořad v začátku ledna 2013 hodnotil, překvapovala mě především mediální moc, která skrznaskrz prolhanou legendu o hrdinném odboji Horákové prosadila. Dodnes nejsem s to pochopit, odkud se napříč národem bere ta absurdní jistota, že tu média nelžou. Je přitom úplně triviální, že pražští novináři, zvláště z na komunistickém principu přežívajících veřejnoprávních médií, mají často antikomunistickou, případně reformně komunistickou genealogii a jako takoví uvítají každou rituální dekoraci, s níž nám mohou připomínat význam svého prodemokratického tažení podle hesla „novinář = hlídací pes demokracie“. Zřejmě mohou počítat s tím, že je tolik lidí ochotných představovat si staré Řecko jako kolébku liberální novinařiny. Tu a tam se urodili dědicům transformace, tu a tam jsou potomky bývalých prorežimních novinářů, v jiných případech udělali kariéru během transformace a své ekonomicky pochopitelné nadšení z proměny vlastnických poměrů by jako mediální osobnosti té doby rádi předávali i svým praprapraprapravnukům. Proto už jim příliš nevadí, že to byla zhrzená, kariérně neuspokojená národní socialistka, která se neošívala ani při pomyšlení na 3. světovou válku. I tento dokumentární cyklus je sice pojat s plánem balamutit veřejnost kvasivysvětlujícími komentáři ideologicky kvalifikovaných odborníků, ale přece ve všem tom úporném překřikování se, kdo je dnes nejopravdovějším antikomunistou, dává zaznít hlasu samotné Horákové během obhajoby. To samo, aniž odbornou literaturou zpracováno v rozsahu byť jen průměrné knižní monografie, není ani zde provázeno materiálově důkladnými rozbory a porovnáváním výpovědí s dobovými fakty, ale postaveno proti absurdní báchorce čistě vahou toho, co naprosto bez donucení přiznává protagonistka, naleptává falešný obraz fiktivní mučednice, která si tu střihne roli vlastizrádné kariéristické bestie. Bez modřin, nevyhublá, evidentně v žádném zásadním ohledu nedeprivovaná, doznává se, že se pokoušela o koordinaci kontrarevolučních atentátů, na nichž se měli podílet lidé ze Západu. Tedy zvrátit výsledek voleb z roku 1946, jejichž legitimita kvantitativně vzato nemá obdoby (s přirozeně slabším výsledkem na slovenském území se v celém Československu komunistům podařilo přesvědčit 38,1 % populace při volební účasti 93,9 %). To by proti bezpečnostním složkám samozřejmě nebylo možné bez arzenálu, na jehož dodávkách by se podílely cizí mocnosti, a nejspíše by to znamenalo, že na revoluci z roku 1948 by i její poražení sladce vzpomínali. Světová válka se naštěstí neopakovala a Horáková vycupitala z dějin do alba zastydlé ikonolatrie. ()
Výborne spracovaný, viac dielný, historický dokument, ktorý by sa mal povinne premietať študenom stredných škôl, aby si aj mladá generácia, ktorá už našťastie nezažila temné obdobie komunistickej diktatúry, uvedomila neľudskú beštiálnosť tohto zvráteného systému, čo dusil našu spoločnosť viac ako štyridsať rokov. Život jednotlivca nemal žiadnu cenu. Všetci sa museli prispôsobiť požiadavkám a predstavám vládnucej KSČ. Kto vyčnieval z radu bol nemilosrdne zneškodnený. Slobodomyslení, inteligentní ľudia, ktorí nesúhlasili s totalitnou politikou jedinej vládnucej strany boli označení ako zradcovia, záškodníci, diverzanti, špioni, zločinci. K upevneniu moci a zastrašeniu oponentov socialistického zriadenia poslúžil aj monštrózny proces s JUDr. Miladou Horákou. Spoločne s ďaľšími jedenástimi čestnými, nevinnými ľuďmi bola obvinená so skutkov, ktoré nikdy nespáchala. Bola zatknutá, väznená, brutálne duševne aj fyzicky týraná a nakoniec prinútená verejne vystúpiť v tomto nespravodlivom, vykonštruovanom procese. On to vlasne ani nebol žiaden súdny proces, ale pripravená inscenácia s predom známym koncom. Jan Buchal, Dr. Oldřich Pecl, Záviš Kalandra a Dr. Milada Horáková boli neprávom odsúdení na trest smrti. Rozsudok bol vykonaný v ranných hodinách, dňa 27.6.1950 v Pankráckej väznici. Nebola to poprava, ale sprostá, politická vražda. Dr. Milena Horáková sa stala jednou z mučenníkov ukrutného, komunistického režimu. Nikdy na to nesmieme zabudnúť. Česť a sláva pamiatke tejto odvážnej ženy. Už nikdy nesmieme dopustiť, aby v mene ideológie a v záujme udržania si vlastnej moci boli vraždení nevinní občania. **** ()
Galerie (25)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (3)
- Koncept zpřístupnit sérii veřejnosti vznikl v Letní filmové škole v roce 2005. Zájem projevil ředitel Českého rozhlasu, strhující téma to bylo také pro mladé historiky, kteří se do projektu zapojili. Nejtěžší bylo získat televizní producenty. (hippyman)
- Závěrečné řeči obhájců (Den devátý) se dochovaly pouze na stenozáznamu. Filmaři je nesnímali, rozhlas je nevysílal. (hippyman)
- V rámci Dne pátého mají diváci příležitost poprvé shlédnout i dobový pokus o interpretaci procesu ve filmovém týdeníku, který se však na plátnech kin nikdy neobjevil. (hippyman)
Stejně je to paradoxní, kdyby kdysi vzali Horákovou do KSČ, tak bychom se dnes o ní učili jako o rudé zrůdě na úrovni Rity Klímové, Šabatové, Spurné, Kabrhelové, Šiklové......... Ještě zpátky k osobě MH aneb co se s masmediálního sračkomentu nedozvíte. V roce 1946 získala za ČSNS poslanecký mandát a ve všem hlasovala s komunisty. Nikdy proti nim! Dále založila "Svaz přátel SSSR" (později Svaz československo-sovětského přátelství) a stala se jeho místopředsedkyní. Její manžel byl členem KSČ a i ona se pokoušela do KSČ vstoupit, ale bezúspěšně (nicméně pokud by tam byla, chovala by se ještě hůře, bo to byla echt fanatička toužící po moci) ale Anežka Hodinová-Spurná jí tam nechtěla. Osobně si myslím poté co vlezla k národním socialistům že to byl její konec. Chtěla se mstít a proto začala donášet a připravovali převrat. Je to smutné ale pravda. Horáková před soudem prohlásila, že očekávala 3. světovou válku (jako Mašínové) a při své činnosti s ní počítala. Doufala, že USA zaútočí na Sovětský svaz. Nakonec by se musela spokojit pouze s válkou studenou. V době, kdy měli všichni lidé v ČSR války plné zuby jí úvahy o pokračování války příliš mezi lidmi nepomohli. Její lidé, kteří byli ochotni použít na Prahu a i na zbytek ČSSR jaderné zbraně, ve jménu boje s komunismem, a takoví patří na šibenici! Horáková prohlásila před soudem, že "usilovala o změnu režimu", tak se musíme ptát, který režim by nad tím mávl rukou? Resumé: Co jsem o Horákové četl, tak to vše byla její vlastní iniciativa, udávala cizím zpravodajským službám jak KGB a CIA, ale z vlastní iniciativy, nikdo jí nechtěl pro amatérismus zaměstnat. Začala takto spolupracovat až po té co nebyla jmenována ministryní zahraničních věcí, stala se obětí vlastních nenaplněných ambicí.....a tvrdě za to zaplatila. Její vina byla plně prokázána a Horáková se i přiznala. Dokonce se chlubila svojí činností před soudem. A fakt nechápu pořád nějaké pitomé žvásty o justiční vraždě. Její vina (vlastizrada a špionáž) byla prokázána, Horáková se přiznala, podle platných zákonů dostala oprátku (v USA se s odpůrci režimu (i těmi domnělými) taky nemazlili ..!!!). Dnešní justice by ji sice nepověsila, ale pálku pořádnou by dostala také.........pokud by byla v té správné straně, tak by ji možná po průtazích i osvobodili. Jinak jde jen o modlu tzv. antikomunistů (havlošmejdů), kteří byli také u komunistů, ale zavčas chytli povětří pomateného hadráku. Horáková byla dvojím agentem a je pouze umělým symbolem, kterému se dneska povinně klaní i ti, kteří o ní vědí pravdu. Dále se ptám kde jsou její ostatky a hrob? Co ty podivné výměny a uplácení kata a ohledávače mrtvol? Cesta USA její dcery atd. Proč dodnes nebyla provedena rekonstrukce spisu pěkně od první strany, a pěkně jmenovitě, kdo začal, kdo vyslýchal, kdo svědčil, kdo dodal listiny, kdo je vyhotovil, kdo vypracoval obžalobu.. určitě ne ta stará babička co ji nedávno soudili, byla v tý době akorát bezejmenná káča...., kdo soudil a vydal rozsudek.....Proč??? Z těch jmen bychom byli překvapeni. Já si zkusím odpovědět sám, padl by celej jeden mýtus, stejně jako Fučík! Kdysi jsem někde v nějaké rubrice četl že její poprava (vražda) byla vlastně tichou dohodou mezi komunistickou mocí v tehdejším Československu a exilem v Londýně. A důvod? Milada Horáková, statečná žena, znala konfidenty nacistů z obou výše uvedených táborů, tudíž byla nebezpečná pro obě strany. Zdali je na tom něco pravdy, nevím. Každopádně je to zajímavá situace, která není zase až tak nepředstavitelná. Smutné je, že tak rádi oslavujeme falešné hrdiny, jako byla Horáková, Havel nebo bratři Mašínové! Pro nedostatek skutečných hrdinů, mají malé národy někdy sklony k tomu si své „hrdiny“ vyrábět mystifikacemi osobností, které při bližším zkoumání ve skutečnosti mravně ani morálně neobstojí. O Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravdivých legend. Je velmi těžké dopátrat se toho, co je pravda a co ona sama o sobě úmyslně rozšiřovala, aby zahladila stopy. Za ta léta se dá vše překroutit a pravda pokřivit, dnes se prostě nesmí říct pravda, která by odhalila ty lži, které se dnes vydávají za pravdu. A pak je taky známé že historii píší vítězové. Pravda o Horákové, že se přiznala se zamlčuje záměrně, aby veřejnost byla klamána a zvláště zblblá mladá generace, která skočí na všechno. () (méně) (více)