Klauni

Film o roli klaunů v současnosti a hlavně o Felliniho fascinaci cirkusem, u které mi ale místy bůhvíproč přišlo, že se spíš jedná o výsměch všem cirkusákům. Asi i proto jsem z toho měl celou takový neujasněný dojem, jakože netuším, co přesně mi to chtělo říct. Tak jako tak mě to moc nezaujalo. Sice tam je pár skvělých a někdy i vtipných scén (třeba ta s přednostou stanice nebo ty vtípky štábu), je to naprosto skvěle natočené, ale nějaké silnější dojmy jsem z toho neměl. Navíc těch klaunských vystoupení tam na mě bylo až příliš. To první mi ještě vůbec nevadilo, ale s každým dalším mě tyhle scény nudily víc a víc a ta závěrečná klauniáda mi přišla až nekonečná. O něčem to sice je, blbé to rozhodně není, ale Fellini má dost lepších filmů. 3* (01.05.2021)

Téměř nesnesitelné, pozdní Fellini opravdu není šálek mé kávy. Když už cirkusové prostředí, tak radši psychologická syrovost Bergmana (Večer kejklířů), reflexivní odstup Rivetteho (36 pohledů z vrcholu Saint-Loup) nebo nostalgická poetika Friče s Bassem (Lidé z maringotek). Rozhodně ne film, který přebírá klaunské výrazové prostředky a tak se sám stává uřvaným, sebestředným a chaotickým cirkusem. (03.01.2015)

Na Felliniho překvapivě civilní a svižná záležitost (nu, však je to dělané pro televizi), dokument s prvky hranýho filmu a nějakým tím "zcizujícím efektem". Něco mezi Interview a, řekněme, Amarcordem (náladou), nicméně jedná se o méně významnou položku v díle velkého Federika. Prostoupeno nostalgií po světě klaunů maestrova dětství (viz úvodní scéna). Jistou potíž s tm budou mít ti, kteří k tomuto světu nemají žádný vztah. (02.01.2017)

Cirkusové prostředí mi nikdy zvlášť sympatické nebylo, nicméně vzpomínkový úvod mi přichystal zážitek přímo nevídaný. Osobně se své dětské maličkosti ani nedivím, a mám pocit, že se stejně cítil i pan Fellini, který se mi opět v něčem podobal. Vždyť už jen to krátké představení některých členů jeho rodné vesničky mě nechalo zamyslet se nad otázkou, jestli ten prostý lid není někdy většími klauny než profesionálové z oboru... Prequel k Amarcordu se nakonec ale nekonal a zvolená pseudodokumentální forma se mi líbila, i díky výstupům kritiků filosofujících o cirkusovém prostředí, potěší také cameo výstupy režiséra samotného a krásné Anity Ekberg. Škoda jen, že artistická čísla mi s postupujícím časem přišla poněkud stereotypní, i proto jsem možná k tomuhle druhu umění nikdy nepřilnul. Celek ale sám o sobě není špatný, když však srovnám stránku satiry třeba se Zkouškou orchestru, musím ke své lítosti přiznat, že na víc než čtyři hvězdy film nemá. Což ovšem neznamená, že na vtipné vyřízení si účtů s novináři (FF díky kýblu na hlavě nestihne odpovědět na otázku, co chtěl tímhle filmem říct) nebo "osmiapůlovský" závěr nezapomenu. (05.06.2010)

Keď cirkus, tak výhradne naživo a nie vo filme (zážitok je tam 3x silnejší). V tomto prípade ide o Felliniho srdcovku, podobne ako to u Bergmana bolo Diablovo oko (poctivý zárez do ich filmografií). Byť tam viac dejových liniek do ktorých by tieto jednotlivé čísla spadali, mohlo to mať plnohodnotnejší význam. Ale už som sa neraz presvedčil, že taliansky a čisto britský humor mi nie sú veľmi blízke, čiže som sa zameral na prístup a vášeň v tvorbe. Lenže popri pasívnejšej minutáži mimo cirkusantov-klaunov sa nič závratné nedialo a nebyť vedomia televízneho filmu, išiel by som možno ešte nižšie. (18.03.2014)