Zkouška orchestru

Asi som už na Felliniho filmy precitlivený, ale nedokážem sa stotožniť s veľmi priaznivým ohlasom tejto alegórie u väčšiny mojich obľúbených užívateľov. Alegória, nealegória, ja som sa nemohol dostať cez tých ukričaných Talianov, ktorí trúsili nie príliš objavné reči o svojich nástrojoch, hovoriac pritom o sebe, o ľuďoch o spoločnosti. Dobre, v poriadku. Ale aj tak za najväčší prínos tohto filmu považujem jeho znesiteľnú stopáž. (26.03.2013)

Moje dosavadní hodnocení Felliniho filmů: (*; ***) Takže zatím nejlepší Fellini :). Zaznamenal jsem tisíc skvělých dabingových hlasů (až na poněkud mladé hlasy zasloužilých členek sboru), krásnou hudbu a pořádně praštěnou podívanou. Ale je to natočené chytře a i základech i tohohle díla dodnes stojí minimálně italský film. Nadčasový plakát, tedy ta česká verze. (10.04.2016)

Pro me zatim nejlepsi Fellini. Prvni pulka chytlave a vtipne predstavuje jednotlive hudebniky orchestru a jejich nastroje a druha cast se zvrtne v metaforicke zobrazeni spolecnosti a nastoleneho politickeho rezimu. Rad bych napsal, ze vzhledem ke kratke stopazi konecne Fellini ani nestihl nudit, ale on to zvladl i behem te 1 hodiny. 7/10 (18.09.2011)

Přepsáno v září 2019. Zkouška orchestru je opomíjeným drahokamem Felliniho filmové tvorby, stojí ve stínu slavnějších a oslavovanějších výtvorů polozapomenutý, přesto široce rozkročený a s vědoucím zářivým úsměvem. Zkouška orchestru je rozpustilou a vícevrstevnou satirou. Federico Fellini nezapomíná na niterné sebepoznávání, cirkusovou klauniádu, vývěry intimních pocitů, živelnou vášeň karnevalu života, soukromé úzkosti, zdivočelé kontrasty, krásu poezie řeckého ducha, ani neopovrhuje souzvukem chaosu, magickým oparem, nebo provokujícím odlehčením. Vnitřní svět se prolíná s tím vnějším, forma fiktivního dokumentu navozuje výchozí postoj bezprostřední a upřímné hodnověrnosti. Sarkastický úsměšek neváhá vtrhnout do uměleckého prostředí, jízlivé poznámky se otírají o funkčnost, podstatu i o sebe samotného. Nejvýnosnějším náhledem satiry je společnost, morálka, politické reálie, vývoj i uspořádání. Vše v emocionálním a afektivním stavu mysli básnického zasnění a epileptickém záchvatu kolektivního nevědomí. Hlavní postavou satirické hříčky je dirigent orchestru (velmi zajímavý Balduin Baas s hlasem Oreste Lionello), frustrovaný, autoritativní a nenáviděný vládce alegorického výjevu společenského a politického dychtění. Rozkošnou fackou autentických nešvarů sociálních vymožeností je úplatný vedoucí orchestru (příjemný Filippo Trincaia s hlasem Corrada Gaipy) a nesmlouvavý odborový předák (Claudio Ciocca s hlasem Vittoria Congia). Z rozverně hravých rolí hudebníků: osamělá harfistka (Clara Colosimo), svobodomyslně rozjařená a bujná pianistka (Elizabeth Labi s hlasem Angioly Baggi), opěvující violoncellista (Ferdinando Villella s hlasem Pietra Biondiho), do svého nástroje zamilovaný tubista (Franco Javarone), zaslouženou úctu vyžadující první houslista (David Maunsell), konkurenčně vždy připravený druhý houslista (Francesco Aluigi), citlivý hobojista (Andy Miller), bláznivá flétnistka (Sibyl Mostert s hlasem Solvejg D'Assunty), oddaný trumpetista (Franco Mazzieri s hlasem Sergia Di Giulia), rozmanité možnosti vychvalující pozounista (Daniele Pagani s hlasem Maria Maranzana), na zářný okamžik minulosti srdceryvně vzpomínající klarinetista (Cesare Martignon s hlasem Armanda Bandiniho), či rytmus vyznávající hráč na bicí (Pierluigi Calderoni). Také nelze nevzpomenout na starého a zkušeného opisovače not (Umberto Zuanelli) ve věku těsně před právem zaslouženým penzijním odpočinkem. Zkouška orchestru se neúnavně a odhodlaně rýpá v aspektech společnosti, prodírá se tu vývojem, motivací, lidskou osamělostí vzpomínkami, zvyklostmi, pokrytectvím i diktátem. Revoltě dochází dech vlastním vyčerpáním i kontinuální ztrátou základních myšlenek, řád vyžaduje poslušnou disciplínu. Rozkošně satirická hříčka! (11.10.2009)

Dokonalá alegorie, v níž orchestr a jehjo vnitřní vztahy dokonale zastupují jednotlivé momenty davové psychózy. Svlékání charakterů je současně i studií lidské skupinové duše. Preciznost a synergie záměru, syžetu, scénáře, režie i na ni navazujících hereckých kreací je téměř dokonalá. Hodnotový rozlom, který v tehdejší Evropě probíhal (s trochou nadsázky můžeme mluvit o její paralelní postmodernizaci a postupném vytlačování bipolárního světa - debipolarizaci), je v tomto podobenství vystižen excelentně. V tomto případě zhlédnout znamená obohatit se. Nadlouho. (26.08.2007)