Všichni, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem

Skutečným autorem mnohoznačného prohlášení byl sice krátce před smrtí francouzský režisér François Reichenbach, jeho přítelkyně, scenáristka Danièle Thompsonová, si ho ovšem vypůjčila nejen pro název snímku, jehož je spoluautorkou, ale i jako klíč k němu. Vložila ho do úst malíře Jeana-Baptista Emmericha, který svými posledními slovy vyzval blízké, příbuzné a přátele, aby ho tímto neobvyklým způsobem doprovodili na cestě do Limoges, kde si přál být pohřben. Ale snad ještě dřív, než vlak vyjede ze Slavkovského nádraží, začíná být zřejmé, že charizmatický Jean-Baptist byl zaživa patrně také neobyčejně zlomyslný, manipulativní a snad i krutý. Podařilo se totiž shromáždit na jednom místě lidi, které miloval, jimiž se milovat nechával a jejichž rivalitu o svou přízeň s chutí rozdmýchával. Nastupuje historik umění a jeho milenec, stárnoucí žena, přesvědčená, že byla nebožtíkovou jedinou láskou, synovec s odcizenou manželkou, bývalí milenci, přátelé... Takřka tucet postav, které se v omezeném prostoru, roztřeseném jako jejich pocity, vydávají na cestu, se tak stává obětí posledního žertu muže, jenž cestuje v zapečetěné rakvi – autem. Cesta vlakem, pohřeb na „největším hřbitově na světě“ a konečně „svačina“ v rozlehlém rodinném domě. To jsou tři dějství, do nichž scenáristé Chéreau a Thompsonová rozdělili výtečně rozehrané (a na Césara zrežírované) melodrama, v němž se smuteční slavnost stává nejen katalyzátorem vztahu k nebožtíkovi, ale i tavicím kotlem osobních a vztahových problémů všech zúčastněných. (MFF Karlovy Vary)