Egon Bondy´s last lecture
Obsahy(1)
Poslední natočený materiál jedinečného myslitele, Egona Bondyho. Živý odkaz – dokument. Jin a jang jako nula a jedna, stojící vedle sebe v kulisách Národního divadla. Vstup do 13. komnaty. Plastic people za hřbitovní zdí - předčasná smrt nedokouřené cigarety. (oficiální text distributora)
Recenze (11)
Dokument o bytí a poznání, který nemohl být natočen v lepším úseku života filozofova. Režijně to sice není žádná hitparáda, celé by to klidně mohlo být kratší a nějak lépe vymyšlené, ale závěr je magický. Stejně jako Bondyho nadšení z myšlenek, které jsou pro běžného člověka na hranici uchopitelnosti :-) ()
Cosi jsem viděla. Myslím si, že je celkem nespravedlivé odsuzovat tento dokument kvůli zvolené formě, respektive vytýkat jí, že to není film. Já jsem postrádala nějaký prostor pro úlevu, protože jak Bondy, tak divadlo do mě pralo celou dobu a já jsem si připadala znásilněná. Vnímám to tak, že tvůrce je na cestě trochu jinde než já a proto je jen přirozené, že mu úplně nerozumím. ()
Co je na tomto "filmu" cenného je to, že v něm vystupuje sám Egon Bondy, resp. to, že se jedná o poslední záznam, jenž zachycuje (a obrazem zvěčňuje) tuto rozporuplnou a významnou osobnost (a to v červnu 2006 a v lednu 2007). Ovšem ani detailní záběry na obličej, ani prostřihy s divadelní inscenací neučiní z útržkovité (byť zajímavé) přednášky dobrý dokument. Nicméně nechci tento počin zatracovat, neboť: 1.) ráda jsem viděla Egona Bondyho, 2.) mám ráda Egona Bondyho, 3.) chtěla jsem slyšet Egona Bondyho. Ano, jsou to mizerné argumenty pro mizerný dokument, já vím. A snad to ví i Jan Foukal. Možná ale taky ví, že několik záběrů, jež zachycují básníkovu roztržitou osobnost, se mu fakt povedlo. A tak pomyslné dvě hvězdičky zcela neobjektivně a naprosto zaujatě zaokrouhluji nahoru. ()
Dokumentárně cenné záznamy pozdní filosofovy samomluvy, žel příliš monologické na to, aby vypověděly o něčem jiném než o jeho Já, třeba o světě, moudrosti a lásce, vachkovsky smíchány s poněkud plachými záběry z divadelních inscenací Bondyho her. Toto bezděčné a nesdělné spojení – na rozdíl od Vachkových panoramat – neotvírá zhola nic – ba vlastně ani to nic – hledané, dotazované nic, které přednáška obhlíží. Promarněná příležitost k Něčemu. ()
Budem osobný. Koľkokrát som stretol Egona Bondyho postávať na zastávke Molecova a následne v duobuse na bratislavské sídlisko Dlhé Diely nespočítam. Viem len, že to vždy bolo večer a vždy mal tenučkú bielu igelitku, prípadne igelitky plné kníh. Vždy bol vďačný, ak sme ho s priateľkou ponúkli nejakým cukríkom, lízankou. V dokumente Jordi Niuba si totiž nesťažoval na textil, ktorý mu drží 30 - 50 rokov, ale na nedostatok jedla. Žiadne filozofické debaty, žiadne otravovanie typu: "A pán Bondy, čo si myslíte o..?", len pozdrav, ponuka sladkosti, zase pozdrav a úsmevy. Posledná prednáška prináša tie, v osobnom styku neprítomné filozofické témy. Síce len orezane (pôvodný záznam je údajne niekoľkonásobne dlhší) a prestrihané útržkami divadelného experimentu Bouda Bondy, ale vďaka aj za to. Vzhľadom na blízkosť obydlí, pohľady na známe scenérie panelákov sídliska, uprostred ktorého sa Bondy posledné roky života uchyľoval do samoty a kľudu pred množstvami záujemcov o rozhovor s ním, kritický odstup nemám a ani nechcem mať. Všetka sympatia k nemu je podmienená jeho životným postojom, záujmom o mladé alternatívne umenie do smrti (jeho neustále návštevy filmových klubov, Univerzitnej knižnice a koncertov modernej vážnej hudby, kde všade ho bolo možné často vídať), kvalitným literárnym dielom (beletria, poézia) a inšpiratívnymi myšlienkami človeka, ktorého prednášky bolo radosť počúvať. 80%. Kritických výhrad sa tentokrát vzdávam. ()
Galerie (1)
Photo © FamuFest 2009
Reklama