Expres na západ

Samuel L. Jackson v osmdesáti minutách argumentuje na téma ‘proč žít‘ a Tommy Lee Jones mu v závěrečné desetiminutovce osvětlí ‘proč ne‘. Krásný herecký koncert (rozmáchlý Jackson, minimalistický Jones) v doprovodu vytříbených slov z pera mistra McCarthyho a dunivého nočního New Yorku. Nejsem věřící a přesto nemohu napsat, že by Jacksonovy monology byly o ničem, jak tady někteří zmiňují. Poslouchal jsem pečlivě a nepotřebuji dávat najevo, jak jsem trendy a nad věcí, když kategoricky odmítnu vše, co ve filmu padlo. (25.06.2011)

Aby dokázal byť film, ktorý je založený čisto na konverzácii dvoch postáv, dobrý a zaujať, musí disponovať veľmi kvalitným a inteligentným scenárom. Tento film má ale doslova majstrovský scenár, kedy sa musí divák zamýšľať nad každým argumentom jednej či druhej postavy a vôbec nezáleží na tom, nakoľko s ich životnými postojmi súhlasí. A extra veľká poklona Samuelovi L. Jacksonovi, pretože jeho herecký výkon je neskutočný. MASTERPIECE (10.04.2011)

Není to životní pesimismus, podle Cormaca McCarthyho (zřejmě asi nejlepšího žijícího spisovatele Ameriky) prostě svět takový je a nazírá se na něj skrze optiku dvou stárnoucích mužů, kteří si jím cestu prošlapali po svém, aby se pak sešli v bytě jednoho z nich a zapředli rozhovor o tom, že setrvat tady není jednoduché; pro někoho možná laciné lamentování a (filmové) zklamání, pro mne upřímná zpověď člověka, kterému věk dovoluje stát se filozofem zrovna tímto způsobem, a zážitek spirituálního rozměru. (03.03.2011)

V prvních minutách jsem cítil, že je zaděláno na velmi silný zážitek, už jen kvůli (na současnost) velmi odvážné formě v podobě dialogu dvou mužů tvořícího celý film a základních témat záchrany před sebevraždou a hledání smyslu života. Jenže několik velmi silných momentů v tomto duchu brzy vystřídaly nekonečné pseudofilozofické debaty bílého ateisty - profesora - a silně nábožensky založeného černocha - bývalého vězně - nad (ne)existencí Ježíše a nad (ne)jedinečnosti Bible, což tvoří asi 80% obsahu veškerých dialogů. Nekonečné dialogy dvou mužů v jedné kuchyni mě postupně spíše otravovaly, než jakkoliv zasahovaly (čest těm několika světlým okamžikům, kdy tomu bylo naopak), zvláště když většina inscenace plynula bez náznaku napětí i jakékoliv atmosféry. Chybí zde momenty překvapení, které by tu nekonečnou monotónnost spestřily, a dialogy připomínají spíše neustálé točení se v bludném kruhu. Současnou americkou kinematografii sleduji jen zřídka, takže oba účinkující herce jsem doposud znal prakticky jen dle jména a občasného zahlédnutí... do jisté míry mě svým výkonem zaujali, to ano, ale určitě ne natolik, aby mě dokázalo bavit je nepřetržitě sledovat téměř 90 minut(!) v inscenaci z jedné místnosti s poněkud kolísavým scénářem. Čekal jsem velký zážitek z komorního dramatu se silným příběhem a jedinečného hereckého koncertu, dočkal jsem se průměrné a zdlouhavé TV inscenace. [55%] (05.08.2021)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné knižní předlohy C. McCarthyho, v kontextu jehož tvorby se jedná rozhodně o výjimečný počin. Byť spíše formou než obsahem - tematicky je VLAK SUNSET LIMITED blízký autorově CESTĚ (obě díla spojuje i stejný rok vydání: 2006). V obou těchto dílech z autorova pozdního tvůrčího období silně rezonuje výrazná skepse, k níž se McCarthy "na stará kolena" umělecky dopracoval. Obě díla představují velmi pochmurné čtení, které nad lidským údělem v podstatě zlomilo hůl - přičemž autor staví svou defétistickou pozici natolik suverénně, že jeho pesimistická východiska jeví (téměř?) dojem nevyvratitelnosti. Na mysl se dere replika postavy Černého ze samého závěru tohoto filmu: "Ty víš, že to tak nemyslel. Ty to víš. Moc dobře to víš. Nechápu, proč jsi mě tam poslal. Vůbec to nechápu! Jestli jsi chtěl, abych mu pomohl, tak proč jsi mi nevložil do úst ty správný slova? Dal jsi je jemu. A co já?" Podobnost s nářkem umírajícího Ježíše na kříži, který se ptal Boha, proč ho opustil, se zde přímo nabízí. Což vlastně může vést i k otázce, zda je skutečně McCarthy takový nihilista a zda je vyznění tohoto díla optimistické, či naopak. Tato nerozhodnost, již ve mně McCarthy evokuje, zapříčiňuje i to, že si s jeho prózou nevím příliš rady. Nejenom v této knize, ale i v autorových dřívějších textech, jsem byl nesčetněkrát konfrontován s pochybnostmi, zda ho čtu správně a zda nelze najít adekvátnější interpretační rámec než je ten můj. Totéž bych mohl říct vlastně i o tomto filmu, který je nesmírně věrnou adaptací předlohy (nenašel jsem tam v podstatě jakoukoli odchylku od McCarthyho knihy). Možná jsem ho pochopil, a možná taky ne. Jediné, co si dovolím ve výsledku konstatovat, je přesvědčení, že mě tento film i kniha zas až tak neoslovily - jednak kvůli své interpretační náročnosti, a jednak kvůli mému dojmu, že se McCarthy tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Jistě, téma vlastní smrti a sebevraždy je jedním z těch nejzávažnějších (nemá-li přímo pomyslné prvenství), ale v minulosti již bylo zpracováno nesčetněkrát, a osobně si vybavuji variace této látky, které mě oslovují více, jako třeba kniha DLOUHÁ CESTA DOLŮ Nicka Hornbyho (kde navíc nemusím mít pochybnosti, zda je autor na straně "Černého" či "Bílého", protože je naprosto markantní, že straní životu). U McCarthyho tuto jistotu postrádám - a tato nejistota, jak to vlastně autor myslel a co tím chtěl kruci říci, je pro mě hlavní zábranou, proč nejít na plné hodnocení. Toto není vlastně ani klasický film, který by mělo smysl nějak hodnotit, takže je to tak trochu jedno. EXPRES NA ZÁPAD především klade otázky - zodpovězení je už čistě na divákovi. A osobně bych se mimochodem nedivil, kdyby se McCarthy třeba už zítra vydal cestou literátů, jako byl třeba Hemingway, kteří tento svět opustili vlastní rukou - po zhlédnutí tohoto filmu se mi to jeví skoro jako logicky konzistentní gesto. (29.04.2013)