Nevítaní

Takýchto osudov je bohužiaľ príliš veľa. A je len dobre, keď sa o nich hovorí a majú šancu sa dostať do médií. Za totáča boli ukrývaní v rôznych kláštoroch, bokom od bežného obyvateľstva aby nerušili socialistickú idylu. Aj z tohto pohľadu sa treba pozerať na počínanie ich rodičov. My ostatní im akurát môžme držať palce.. (01.10.2010)

Časosběrný film, který získal Cenu Pavla Kouteckého je sondou do života pěti tělesně postižených lidí, kteří své mládí prožili v Jedličkově ústavu, aby se pak každý svou cestou pokusil osamostatnit a uplatnit se v normálním životě. Tito lidé byli odmítnuti jak svými rodiči hned po porodu, tak i společností - výrustali za komunismu, v ústavu izolujícím je od okolního světa. Přesto všichni zvládli svůj "návrat" do normálního života, mají rodiny i naprosto zdravé děti. Tomáš Šrdklant namixoval s velkou dávkou empatie (avšak bez jakéhokoli patosu) dokonalou mozaiku pěti osudů, výpovědi těchto "nevítaných" dětí se mísí s jejich dospělými já a každý má tak možnost sledovat společně s režisérem jejich cestu životem, jejich pokusy poznat své rodiče, jejich vztahy i nevztahy, jejich pocity. Jaké je to být uvězněný v takovém těle? Nevítaní ví. "Ptala jsem se, proč mám jednu nožičku zakrslou a zkroucenou, ale nikdo mi na to neodpověděl." (11.02.2010)

Kdo je vítaný a kdo je nevítaným hostem na Zemi? Tenhle dokument je zajisté užitečný a zařazuji si ho do svého filmového archívu "Film a Sociologie". Asi každý ví, že sociologii byl jeden čas přikládán velký význam, a to v době, kdy se - nejen v komunismu - ale především v U.S.A. dělaly rozsáhlé výzkumy o lidské společnosti, a lidském já. Nevím o tom, že by se ještě někdy opakovaly, snad ze soukromých peněz, pokud by to nějakého soukromníka extra zajímalo, ale jen sotva by to změnilo zásadnější náhledy na člověka a lidský život. Výsledky nebyly a nejsou příliš optimistické, za to jde o reálný odraz nauky o člověku a společnosti.***Ideologie socialismu pracovala s mnohem prostějším modelem, než který poskytuje svět kapitalismu. Co je ale jisté, tak že každý společenský model má své plusy a mínusy, takže by bylo příliš zjednodušující házet na minulý režim jen špínu. Obzvláště když to často dělají ty osoby, které na sobě stále nesou především socialistické myšlení a to bez ohledu na věk! Že se změní doba, to neznamená, že se v tom okamžiku změní i lidé, kteří ostatně o to v minulé době ani nestáli. V té době jsem vyrůstal, takže vím, jaká byla a především jací byli ti lidé, co tehdy studovali, jak přemýšlei a jejichž světy se odráží na jejich dětech, které se narodili často právě začátkem devadesátých let, tedy relativně už v "nové době".*** Nepochybně je zajímavé, že režisér dokumentu si našel po dobu dvaceti let chvilku času a natáčel s těmihle lidmi o jejich osudech, a předkládá je i nám, lidem (a tedy i divákům), které to zajímá. (30. 9. 2.010; 13.03). (30.09.2010)

Působivý dokument, který vás během dvou hodin vtáhne do životních osudů pěti lidských osobností, jejich dětství a dospívání a především do jejich nesnadného oproštění od nelehkého začátku v Jedličkově ústavu a postupného začleňování se do společnosti a slastí běžných lidských strastí navzdory jejich handicapu. Materiál sám o sobě silný dost, vhodným seskládáním vzletů a pádů jednotlivých osudů i mezi sebou vznikla pětihvězdičková záležitost, naskýtající zevrubný, „zlidšťující“ náhled do osudů, životních postojů a názorů tělesně postižených a stejné pohlcení jako poslední tři zářezy od Heleny Třeštíkové. (23. Finále Plzeň - 19.4.10) (29.04.2010)

Časosběrné dokumenty vždy obdivuji (ta trpělivost, já nedokážu napočítat do deseti, abych aspoň 2 čísla nepřeskočil:)a tento je zkrátka výborný. Je zvláštní sledovat osudy pěti zatracenců, kteří se i přesto dokázali zařadit do systému společnosti o mnoho lépe než zdraví jedinci a nebo naopak neunesli (celkem pochopitelně) svoje vzevření a propadli alkoholu a drogám. Dalo by se říci, že tak malý podnět, jako vidět na minutu svojí matku dokáže rozhodnout o zbytku života. Na konci jsem byl hrdý za ně. (01.10.2010)