Pina

Krásná oslava pohybu, kde je Wendersova disciplína a neokázalost v expozici tím největším vkladem. Třetí rozměr má překvapivě příjemný efekt ve vytažení tanečních figur, čemuž pomáhá i choreografická orientace na střed. nemilé zklamání z 3D značky se protancovalo až figurálnímu ano, na kterém hrají všechny svaly. (14.09.2011)

Kvality filmu nespočívají ani tak v kvalitách stylistických či režisérského vkladu, ale spíše v osobnosti Piny Bausch a jejich jedinečných choreografií. Samozřejmě je to natočeno jasně, přehledně, dobře sestříhané, ale o to nakonc ani nejde – je to skutečně jen vhled do určitého druhu tance. Částečně to míří k dokumentu a oslavě Piny (což jsou nejslabší pasáže), nicméně se dají ignorovat a prostě jen užívat tanec. Groteskní a dojemné a 3D není třeba. Tanz tanz sonst sind wir verloren. Berlinale 2011 – Kino Urania (30.06.2011)

Na projekci Piny se do kina Čas hrnul mohutný dav, ale k filmu nakonec přívětivý nebyl - alespoň křídlo, v kterém jsem seděla. Chrápající novinář, bavící se cizinci a odcházející publikum zřejmě pro německé mistry Pinu Bausch a Wima Wenderse neměli pochopení. Film Pina je poctou německé tanečnici a choreografce, která změnila směr současného tance. Wenders měl o spolupráci s ní několikrát zájem, ale vždy byl odmítnut. Nakonec to byla ona, kdo režiséra vyhledala. Věděla, že její choreografie zemřou, pokud jim někdo nedá možnost věčného autentického záznamu, který by dokázal zachytit veškerou krásu pohybu. Comeback stereoskopického filmu byl impulzem pro jejich společnou spolupráci, která skončila u konceptu, protože Pina zemřela. Českému publiku není tato umělkyně příliš známá. Její choreografie se u nás v divadle neuvádí, ale je možné vidět část její práce (Café Müller) například ve filmu Pedra Almódovara Mluv s ní. Taneční terminologie definuje její choreografický způsob jako taneční divadlo. Svou prací vytváří taneční obrazy plné vzpomínek, touhy, otázek okolo vztahu muže a ženy, v kterých se střídá něžnost a násilné rituály. Díky dlouholeté spolupráci s jejími tanečníky a její tvůrčí metodě, kdy je pozoruje,vnímá a naslouchá jim, se jí daří zachytit vypjaté momenty, svléknout z nich ostych a zdůraznit živelnost pohybu. Choreografie (Café Müller, The Rite Of Spring a Vollmond), které tvoří jádro filmu, jsem viděla naživo v divadle. Ve filmu jsem se především tedy zaměřila na to, jak jednotlivé fragmenty Wenders uchopil, zasadil je do alternativního prostoru, který trojrozměrně zdůraznil. Pro Pinu byla vždy primární práce s živly (voda, písek, vítr...) a Wendersovi se tuto živelnost podařilo zdůraznit tím, že některé taneční fragmenty zasadil do přírodního prostředí. Díky třetímu rozměru má divák pocit, že sleduje tanec v přímém přenosu. V některých částech je dokonce navozen pocit bytí uvnitř tanečního prostoru. Wender dokázal, že tenec lze zachytit ve své plné kráse i na filmový materiál a já doufám, že trojrozměrná pocta tanci bude pokračovat. Dovedu si představit, že i práci Jiřího Kyliána by 3D slušelo. Pina je částečně dokument, který nabízí i výpovědi tanečníků z Tanztheater Wuppertal a záznamy Piny jako tanečnice i choreografky při práci. Film bude uveden v české distribuci a lze ho vidět v rámci Festivalu tanečních filmu. (04.07.2011)

Nemohu začít jinak než poznámkou na okraj: Na Pině lze jasně vidět mou změnu filmového nazíraní. Má cinefilie zapříčiňuje čím dál větší úctu k filmařské práci, ještě před pár měsíci bych totiž tento film hodil do hlubokého podprůměru a kritzoval, dnes hodnotím sice průměrně, ale zato s velkým respektem k pánu Wendersovi, komentář bude tím pádem pochvalný. ___ Hold tanci, hold Pině Bausch a její bizarní, ale krasné choreografii od poetické duše Wenderse. Režisér skvělé pochopil jak se dá pracovat s filmovým médiem a natočil pravou syntézu hudby a tance - omezené divadelní jeviště a to co se na něm děje promítl do téměř neomezeného filmové světa a tím paní Bausch a její umění ukázal širší veřejnosti respektive publiku, jenž se nebojí jít do trochu "jiného filmu". Pina je totiž obtížně sledovatelný snímek (pro mě určitě, v tanci se nevyznám - takže jsem některé taneční figury nepobral), ale diváka si najde, pevně tomu věřím. Ale já jim nebudu a právě proto i přes hluboký respekt, který mám k lidem (a umění), jenž jsem vyjmenoval, nemohu hodnotit nadprůměrně. Snímek totiž nudí (nemá pořádný nosník), pochybuji, že si ho ještě někdy pustím. 60% (24.10.2012)

Pina Bauch byla nejen energickým tělem plným emocí, ale taky tělem celého tanečního souboru divadla města, kde pořád prší a lidi brzo vstávají, Wuppertalu. Pro celý soubor byla obrovskou inspirací, pevným bodem, k němuž soubor směřuje, kouzelným zjevením strhujícím davy diváků a výraznou silou, která vede ostatní tanečníky dopředu. Její díla byla nejen extrémně pocitová, každý detail pohybu, každé cuknutí prstu dodalo představení nový rozměr, dovedla rozehrát zápas i souhru mezi originálními kulisami a tanečníky. A ti v každé kulise, na celém jevišti, viděli právě Pinu a její kouzlo, k němu vzhlíželi a tančili podle něj. 3D zpracování je sice podle mě docela zbytečné, určitě ale přidá na velmi skvělém filmově-tanečním zážitku. (07.07.2011)