Zabil jsem svou matku

Nemoci milovat, nemoci nemilovat - důsledek nevyrovnanosti duše. ___ Již v tomto prvním filmu jsou vidět prvky a známky autorského rukopisu, které se zdokonalily, ale i zopakovaly se v Imaginárních láskách. Ano, Dolan má vkus a je umělecky nadaný. Bezpochyby. Nejdůležitější však je to, že hluboce rozumí postavám a příběhům, které tvoří, a to převažuje nedostatky jeho filmu. (21.07.2011)

Dolanův debut se mimo přirozené nevyspělosti (což ale není nikterak zásadní problém) jeví i jako tematicky sevřenější celek než Imaginární lásky. Až v nich se začíná naplno projevovat jeho manýristický styl demonstrován zálibou v pestrostobarevných kompozicích a vytříbeným sladěním hudby a dějových situací, v níchž se hrdinové nacházejí, nemluvě o působivých zpomaleních a notné sebeironii. Zabil jsem svou matku podobné postupy využívá jen zčásti a daleko méně se zabývá formálním vzezřením. Navzdory využití podobné strategie promluv do kamer jako v Imaginárních láskách je film odlišný. V jeho druhém počinu nejsou postavy součástí příběhu, pouze artikulují to, čím procházejí i postavy filmu. Ve svém prvním snímku je ale na to Dolan sám, což dodává větší míru autobiografičnosti. Je jasné, co chce říci a lze mu snadno porozumět, film ale jakoby srážela přílišná touha po sebevyjádření. Ke cti ovšem slouží Dolanovi to, že si nenárokuje nijak „objektivní“ a tu jedinou pravdu. Zabil jsem svou matku je spíše filmem-názorem, radikálním v nahlížení skrze optiku samotného aktéra. Menší problém je i nepříliš výrazný posun postav, což je ale pochopitelné, jedná-li se o film, jenž analyzuje určitý problém. Na 19 let je to přesto velmi kvalitní počin, jehož míra ztotožnění závisí na naší zkušenosti. Jen se bojím, aby Dolanovy filmy nebyly zakonzervované v čase, tj. nebyly jen módní záležitostí. (19.11.2012)

Veľmi rozporuplný film! Kvalitné štylizované zábery a zaujímavý námet sú utopené v povrchnosti a hedonizme, bez snahy o hlbšiu analýzu. Atmosférou to už po 15 min pripomína imaginárne lásky, až keď som zistil režiséra, pochopil som prečo. Nepodarilo sa mi stotožniť so žiadnym protagonistom, takže som film pretrpel. (14.01.2012)

Scenar? Rezie? Hlavni role? Vek 20 let? No ty vole, jsem ohromen, jsem omamen....naprosta dokonalost, lyrika z mnoha zaberu jen cisi, Dolan si hraje s nasimi smysly, aby je hyckal a uvadel nas v uzas... Coz o to, ze bychom pubertakovi nafackovali pri prvni hadce, coz o to, ze matka by se obcas nad sebou taky mela zamyslet, ono kdyz si to date vse do kontextu, zamyslite se nad samotnym autorem, tak pak otevrete usta, nevericne koukate a rikate si: sakra, chlapce, pestuj ten talent a nenech se znicit pripadnou slavou.... Zpocatku mi ty vykriky a hadky strasne vadily, ale pak se mi to rozlezelo v hlave a prave naopak, ty hadky tam proste byt musi...musi tam byt, aby ukazaly absurditu dnesni vychovy mladeze, rozdilnost generaci, touhu teenagera po svobode... (01.08.2011)

(2x) Ve všech ohledech pozoruhodný a formou zpracování zcela osobitý Dolanův celovečerní debut si zachovává svou výjimečnost především přístupem k zvolenému tématu, které bezpochyby svádí k tisícům dalších a veskrze fádních interpretací, jimž se ovšem tehdy ani ne dvacetiletý začátečník úspěšně vyhnul. Nahlédnutí do nelehké fáze dospívání pubertálního mladíka, hledajícího cestu ke své matce i přes permanentní vyhrocené averzní chování vůči její osobě, nabízí celou škálu definovatelných metafor, narážek a skrytých významů, výborně postihujících soužití dvou zdánlivě neslučitelných jedinců, z nichž ani jeden v zájmu vlastní pravdy nedokáže vyslechnout a pochopit toho druhého. Přecházení od komicky vypadajících žabomyších hádek k psychologicky vypjatým momentům umocňuje cílovou motivaci celého příběhu, uzavřeného jakoby prostým, ale o to více nečekaným setkáním beze slov. Náročný a v rámci dané role maximálně zvládnutý herecký výkon režírujícího Dolana byl byl poloviční bez božské Anne Dorval, doslova koncertující v postavě neurotismem stižené matky, sobecké a milující zároveň, velkoryse odpouštějící i umanutě trvající na vlastních požadavcích, jimiž ubíjí hrdinovo ego. Aniž bychom si to možná zcela uvědomovali, máme před sebou mimořádně vyspělé filmové umění; lyricky dryáčnickou sondu, zamýšlející se daleko více než nad homosexualitou citovým poutem mezi matkou a synem, které může být nenávistné i milující, ale v každém případě neoddělitelné a přetrvávající všechny bouře života. Bez diskuse zůstává fakt, že J'ai tué ma mère náleží k tomu nejlepšímu, co letošní queer filmový festival Mezipatra svým divákům mohl nabídnout. #Mezipatra 2010 (16.11.2010)