Strýček Búnmí

Strýček Búnmí je vlastně hrozně krásný film apelující na duševní stránku člověka, ale ve své kompozici v mnoha ohledech pokulhává tak, že jako divák ztrácím souvislost s hlavním dějem. Působí to jako nedomyšlenost, neúcta k původnímu materiálu a prosazování vlastních témat na jeho úkor. Mluvím hlavně o oněch "minulých životech", které jsou původně výsledkem meditací nějakého mnicha, ale zde není žádný mnich, nejsou nijak interpretovány jako "přivolávání minulých životů", nikdo na ně nereaguje a Búnmí je jednoduše nijak nepřivolává. Mnohdy spíš působí jako výjevy z nějakých tradičních thajských mýtů. Další dva problémy se obejvují ke konci, kdy je do filmu vtěsnána fotokoláž z přípravy nějakého vedlejšího projektu souvisejícího s Búnmím, ale nikoliv s filmem, čímž se narušuje celistvost filmu jako jednoho samostatného díla. Divák je vytržen z diegeze filmu, Konec divákovi zamotá hlavu, protože v rámci Weerasethakulových témat střetu tradičního a moderního života vyznívá jako kritika bezduchosti dnešní doby neschopné komunikace - na první pohled tak vyznívá, ale v rozhovorech hovoří o převtělování duší či co. (25.09.2010)

Je mi zcela jasné, že tento film musel řadu diváků obohatit zmatkem, nechutí, či dokonce zlobou. Strýček Búnmí je krásným příkladem toho, co si už kdekdo bere do úst, i když vůbec netuší o čem je řeč, a sice magického realismu. Kromě magického realismu (ke kterému se ještě vrátím), si tvůrce pohrál i s druhým konceptem a to je tzv. magická realita a oba koncepty propojil do jemné škály, která přechází z bdělého střízlivého vyprázdněného stavu až po snové pasáže, které se postupně plní magií obrazů až po archetypální pohádkové pasáže. Film byl inspirován knihou "Muž, který si pamatoval předešlé životy" a rovněž psychologové už dnes varují před "autenticitou vzpomínek" a paměť jako taková, už je považována spíše za vypravěče poněkud poťouchlého, leckdy roztržitého a jindy zase bryskně fabulujícího to, co se skutečností má pramálo společného. Utržkovitost a nestejnorodost filmu mi připomíná agonii umírajícího, který se potácí z barevného sna zpět do sna ještě barvitějšího přes pustinu pomalu opouštěné reality, hnán touhou po smrti, po lásce, po minulosti, po budoucnosti, po rozhřešení. Palimpsest jeho vzpomínek propojuje nespojitelné, vrhá na světlo vše důležité, bez souladu, bez návazností zato však v souvislosti životy a pamětí jiných, propadaje se do minulosti (i budoucnosti ?) něčeho, co by se snad dalo nazvat kolektivní pamětí. Koncepty známé z latinskoamerické literatury tady pak nacházejí plnohodnotně své místo, a stávají se, jak se v duchu strukturalistických tradic zjednodušeně říká, funkčními (nejsou tedy neopodstatněnými příkrasami beze smyslu, autorovou vyprázdněnou exhibicí), a tak se můžeme v jednom filmu podívat na zobrazení magické reality (to když vás bude kupříkladu fascinovat stěží uvěřitelná barva měsíce) a magického realismu (to když si s vámi přijde popovídat mrtvý synovec). Zajímavé je pak zvláště jejich propojení s vyprázděnou narací. Myslím, že právě na tento druh filmového umění čekaly knihy literárního boomu a snad se takového filmového zpracování ještě dočkají. (17.06.2011)

Tak jsem to konečně sehnal a konečně jsem to i viděl. A nelituju toho, ani té investice do DVD. Zprvu je nutné poznamenat, že Strýček Búnmí je dost duchovní film. Aby taky ne, když je to natočené podle knihy, kterou napsal mnich (to jméno si nepamatuji). Hlavně je to takové dost originální vyprávění o reinkarnaci a thajské mytologii. Hlavní postavu je strýček Búnmí, za kterým přijíždí jeho syn Tonga (myslím, že se tak jmenoval) a hned ten večer se začnou dít divné věci. Búnmímu, jeho druhé ženě a Tongovi se zjeví duch Búnmího bývalé manželky, která už je šest let po smrti a taky za ním přijde jeho ztracený syn, ze kterého se stal opičí duch. A takhle celé začíná tohle meditativní vyprávění o smrti a reinkarnaci, jelikož je od začátku jasné (minimálně od večeře), že Búnmí umírá. Ale upřímně, je to moc zajímavý film, ale místy je to fakt utahané. Třeba ta sekvence s princeznou se táhne, dokud nemá "sex" s tou rybou (což mám dojem, že tam je jenom proto, aby se diváci v téhle části nenudili, protože takováhle scéna - tu si bude pamatovat každý). Má to celé až snovou atmosféru, která se mi docela líbila, ale co se té příběhové části týče, možná ten děj měl být míň složitě vyprávěný. Já proti tomu nic nemám, já rád filmy, kde člověk musí zapnout mozek, aby mu děj došel, ale jak si tu čtu komentáře, někteří to vůbec nepochopili, není jich málo, a já se ani nedivím. Není to jednoduchý film, dokonce ani já si nejsem jistý, jestli jsem správně pochopil závěr. Tak jako tak, Strýček Búnmí je hrozně zajímavý film a jsem rád, že jsem ho viděl a docela se mi líbil. A kdyby nebyl tak utahaný a neměl zbytečné scény (princezna je toho krásným příkladem, ale zase, všichni si ji z toho filmu budou pamatovat...), dal bych rád víc. Takhle jenom silné 3* (07.02.2019)

Snová depresia zhustených džunglí, v ktorých je nahromadená najbujnejšia koncentrácia života. A prázdnoty. Strachu. A irónie nad vzniknutými asociáciami života a smrti. Je to akýsi kolotoč podstaty existencie, do ktorého sme vstúpili, odišli a nevieme, čo ďalej. Či fyzicky alebo duševne. Už od dávnych čias je západnej kultúre známe, že duchovia orientálnych končín v prevažnej miere nezvyknú "byť" krvilačnými monštrami. Skôr akýmisi rôznorodými bytosťami nazerajúcimi na svojich žijúcich súkmeňovcov, ktoré sa navyše nezmierili so svojím tragickým osudom a uisťujú sa, ako si ich blízki počínajú za cenu straty práve ich, už "neživých". Tejto tichšej atmosfére vynikajúco napomáhajú statickejšie zábery prírodného splynutia bezvýchodiskej paranoje centrálnych postáv, čím napĺňajú základný rámec pekelnosti ľudských myšlienok a pálčivo nezodpovedaných otázok, ktoré nám momentálne nedávajú vydýchnuť. Žiadna dynamizácia, tajomno-známe bytosti v neznámom šate, prosté zvuky hmyzu v noci, nadprirodzeno dotvorené ľudským údelom domýšľavosti, do ktorých nás doviedli isté okolnosti života. Tie situácie, v ktorých sú osoby vtiahnuté duchárskou mágiou, výstižne asociujú samotnú podstatu izolácie plynúcej so začiatkom straty kontaktu s realitou. Alebo nás tá realita v konečnom dôsledku prekvapuje? Ktovie, myslím, že pokiaľ nemá rodina doriešené niektoré zásadné skutočnosti, ich alegóriou fiktívneho šťastia môže byť práve ono prostredie, v ktorom sa nachádzajú a za ktorým prvým rohom číha hrozivé nebezpečenstvo. A to môže mať rôzne nástrahy. Či je to tak, či onak, ťažisko deja sa s pribúdajúcim časom rozkúskuje v nedefinovateľnú paradigmu, nastoluje skôr otázky jednotlivca a na niektoré dokonca oné prírodné živly aj zodpovedajú. Stojí to za tú cenu? Máme možnosť utiecť od samých seba, aj keď sme obkolesený neviditeľnými mrežami? A ak áno, čo znamenajú všetky tie symboly, návraty, spomienky i prosté výmysly? (18.05.2015)

(Viděno na LFM 2011 ve Vsetíně) Je docela škoda, že projekce začínala až o půlnoci, kdy lidé už byli unavení, protože Strýček Búnmí tu únavu ještě umocňoval. Zkusilo to asi 25 lidí a do konce to vydrželo kolem 10, včetně těch spících. Už od první scény, kterou tvoří pětiminutový záběr na vola, je zřejmé, jak bude vypadat celý film. Má sestra se rozhodla počítat počet střihů a i přestože to vzdala (asi hlavně proto, že usínala), k vysokému číslu by se nedobrala. Pokud by scénu, která by mohla zabrat půl minuty, nenatahovali na minut patnáct, mohl to být docela únosný krátkometrážní film. Zpracování tedy šíleně nudné, což je škoda, protože námět byl zajímavý svým tématem, založeným na thajské mytologii, ale místy to bylo i vtipné. (12.06.2011)