Reklama

Reklama

Roku 1923 odjel Viktor Sjöström do Hollywoodu a během sedmi let tady natočil řadu filmů, z nichž dva se staly klasickými díly americké němé kinematografie: Rudé písmeno (1926) a Země věčného cyklónu. Shodou okolností se v obou snímcích setkal s týmiž hereckými představiteli, Lillian Gishovou a Larsem Hansonem. Předloha druhého společného filmu, román „Vítr“ americké autorky Dorothy Scarboroughové, zaujala zejména Gishovou, protože jí nabízela možnost hrát současnou hrdinku a zároveň téma a prostředí děje splňovalo podmínku dramatické studie, v níž mají důležitou roli přírodní živly. Její postava, pocházející z kulturnější východní části země, je okolnostmi donucena přijmout útočiště na farmě svého příbuzného, v drsném kraji západních prérií. Není schopna přizpůsobit se novému prostředí a posléze, zděšena nehostinným klimatem a přívaly všudypřítomného písku, propadá šílenství. Gishová zde záměrně nezakládá pojetí své role na odhalování emocionálních hloubek, nýbrž v souladu s režisérovým stroze sevřeným, vytříbeným stylem vyprávění na vnějším znázornění postupného rozkladu mysli své postavy. (NFA)

(více)

Recenze (15)

Goldbeater 

všechny recenze uživatele

Skvěle natočený němý snímek, jemuž bych to stáří z mnohých scén ani nehádal. Victoru Sjöströmovi se podařilo zobrazit citelné zásahy přírodních živlů do už tak dost nehostinného prostředí, které udává posmutnělou náladu a podtrhuje frustraci hlavní hrdinky. Lillian Gish je právem legenda němého filmu, jejíž mimika celé dílo divákům stoprocentně prodává. ()

Kass 

všechny recenze uživatele

Depresivní až běda a přesto místy tak magické. Neustávající běsnění větru a návaly písku dohánějí křehkou Letty až na hranici nervového zhroucení. A divák na tom přeneseně není o nic lépe. Přitom film provází překrásná hudba, kdy se občas tají až dech. A když dojde na imaginární obrazy bílého koně přinášejícího severní vichry, člověk až žasne kam za dvě desetiletí film dokázal dojít. Samotný příběh se nemůže pyšnit kdovíjakou sofistikovaností, ale je Sjöströmem podán natolik surově a stroze, že do té vyprahlé pustiny padne jako oblázek. ()

Reklama

corpsy 

všechny recenze uživatele

Asi ma už nebude prekvapovať, že najsilnejšie filmové dramata, majú svoj pôvod v druhej polovici 20. rokoch minulého storočia ( SUNRISE, THE CROWD, THE DOCKS OF NEW YORK... ). Pretože THE WIND je podobne silnou ukážkou práce s emóciami na vizuálne unikátnom podklade. A zrejme som nevidel úplnú verziu ( zhliadnutá 75 min ), čo mi dáva za pravdu, že niečo tomu v maximálnom hodnotení stojí. ()

Babous 

všechny recenze uživatele

Což o to, nevinná Lillian Gishová hraje výborně, ale jinak ten film už hodně zestárl. Jenom nevím, jestli za to můžou výkony ostatních herců, nebo neuvěřitelně hloupý děj, který postavám nedává mnoho prostoru. Stalo se mi to už u Divergence (ano, vážně tuhle klasiku přirovnávám k young adult blockbusteru), ale nemůžu fandit hrdince, která od samého začátku dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým (vdát se za muže, jehož potkala před týdnem, podle mě nebyl nejlepší nápad ani v době, kdy film vznikl). Atmosféra písečné samoty byla klaustrofobní, ale po chvíli se omrzí a začne to být jednotvárné. ()

Aleee89 

všechny recenze uživatele

Sjöström točit opravdu uměl a mezi režiséry němé éry patřil mezi nejlepší (a dnes patří mezi klasiku). Lillian Gish jsem už viděla v nepřeberném množství filmů, ale převážně u Griffithe, proto je u mě práce se Sjöstömem vítanou změnou. Film má náboj a spád, nenudí. Síla přírody a jejich živlů je vykreslena opravdu skvěle, příběh sám o sobě je navíc skvělým dramatem nejen o lidských vztazích, ale i o vnějších vlivech (zde nemilosrdná příroda) a o tom, kam až nás můžou zahnat. ()

Galerie (11)

Reklama

Reklama