Nejtěžší volba

Čtyři osudy, čtyři rodiny, čtyři osobní tragédie a jedna otázka: rozhodnout se nechat si dítě i když bude postižené? Jednoduché zhodnocení silného příběhu dokumentárního filmu Dagmary Smržové. Film u diváka vyvolává mnoho otázek a dostává nejednoznačných odpovědí. Na základě jakých informací se má člověk rozhodnout dítě si ponechat? Vydrží tento tlak kompletní rodina, nedojde k rozvodu? Jak tuto skutečnost přijme manžel, rodina či společnost? Z dokumentu jasně vyplývá ta bezmoc něco změnit a silná touha tuto životní výzvu zvládnout. (21.04.2011)

Neskutečně silný dokumentární film o tématu, které si alespoň teoreticky položila každá těhotná žena: co bych dělala, kdyby mi řekli, že mé dítě je těžce poškozené? A když mi to řeknou, jak moc hádají a jak moc vědí? A když vědí co budu dělat - já, můj partner, má rodina? Skláním se v hluboké úctě před jednou každou maminkou ve filmu, protože řešení, které dokázaly zvolit (a někdy si i vyvzdorovat) patří mezi ty nejtěžší.... Jediné, co si myslím, že by film ještě obohatilo, by bylo srovnání s matkami, které volily cestu opačnou a rozhodly se těžce nemocné dítě na svět nepřivést. Myslím si, že nelze odsuzovat jedny ani druhé..... (16.11.2010)

No velmi zajímavý dokument, který mě po celou dobu jeho sledování nutil k zamyšlení. Mám dojem, že zde chyběl pohled matky, která se rozhodla si dítě nenechat. Tímto bych řekl, že dokument není kompletní. Taky moc nechápu větu distributora: "Dokument je jedinečný především nápaditým vizuálním zpracováním". Já jsem teda z tohoto pohledu nic jedinečného neviděl. Nevím jesli dát 3 nebo 4*, ale dám na svůj první dojem a dám 4, i když jak jsem řekl, chyběl mi tam pohled ženy, která si dítě nechala vzít. (18.06.2010)

Silně jednostranně zaměřená obhajoba iracionální volby (nemyslím to ironicky). Některé argumenty byli úplně mimo. Třeba příklad porodní báby, která dříve chodila až na finální část porodu. Ženy do té doby nic nevěděli o dítěti, protože prostě NEMOHLI. Máme 21. století - věda a rozum nám umožňují daleko lépe se rozhodnout podle svého svědomí - NE PODLE DOGMATU CÍRKVE. Bylo by opravdu zajímavé vidět ateistický pár, který by si dítě ponechal a došel křesťanské "vyrovnanosti" (jeden pár ve filmu zřejmě nebyl křesťanský). Paradoxně by více posílil argumentaci pro ponechání plodu. Všechny ženy, co byli v dokumentu měli zřetelné rány na duši a ani křesťanská víra nepomohla zacelit tyto šrámy. Nikomu neberu právo na jeho vlastní rozhodnutí, ale připadne mi brutální, když žena porodí dítě mrtvé a ještě mu dá jméno Andělka (podle andělů, ke kterým se hned po porodu novorozenec dostane nebo bleskový křest pro dítě, aby mohlo být dle tradic tradic pohřbeno - tohle vše slouží rodičům jen jako katarze). Pokud dítě přežije a bude vést relativně plnohodnotný život, tak jen do té doby, než mu zemřou rodiče. Poté skončí v ústavu. Ano, to je ta hnusná pravda. Setkávám se spoustou např. mentálně postižených, jenž se dožívají i důchodového věku. Když jsem mluvil se ženami, které měli různě postižené děti a ptal jsem se jich, jestli by do toho šli znovu, tak mi odpověděli ne. Nejde jen o to dítě, i ta žena chce mít svůj osobní život, kde může najít radost. Křesťanská oslava oběti může být diskutovaná ve filozofické rovině, vztahovat to však na "ochranu" života je silně manipulativní. I když většinou nesouhlasím s tím, co se ve filmu děje, tak musím uznat dokumentaristickou kvalitu. 76%. (03.01.2011)

Zdařilý dokument o ženách, které byly postaveny před volbu - nechat si dítě, které se asi narodí postižené nebo ne? Především v dnešní době, kdy na téma rodiny málo kdo slyší, je velkým počinem České televize, že něco takového natočila a odvysílala. Je dobře, že se dal prostor tomu pozitivnímu a mně vůbec nevadí, že zde vypovídaly pouze ženy věřící a ty, které si rozhodly dítě nechat. A dokument zachytil i rodinný příběh jednoho mého známého - pana Richarda Machana, čímž mu děkuji za jeho svědectví. A také díky ČT. Tentokrát vás musím pochválit. (19.06.2010)