Na stupních vítězů

Originální název filmu - Podzimní zlato. Není všechno zlato, co se třpytí, jak práví české přísloví. Na rozdíl od všech nadšenců, obdivovatelů výkonu seniorů i obecně nezlomných optimistů jsem v tomto filmu viděla jen reálný úbytek fyzických sil a možností včetně postupného vyřazení stárnoucích lidí z koloběhu života. Je dobrým zvykem nebo možná jen projevem slušnosti vyzdvihovat hodnoty stáří - moudrost, vytrvalost, vůli k životu, celoživotní přínos. Každodenní realita však ukazuje něco jiného - lidé v produktivním věku se o staré zajímají jen v rámci práce, charitativních činností a návštěvy rodičů či prarodičů. V době internetu i ta hodnota moudrosti a zkušenosti je bezvýznamná, protože starší lidé nestíhají držet krok s vývojem nových technologií. Co se týká zábavy, koho skutečně baví poslouchat "moudré" kecy starých? Všichni, kdo jsou mladší než hrdinové tohoto dokumentu a kdo si v duchu říká, že být starý není tak těžké ani zlé, by si měli uvědomit, že neporovnávají své možnosti s možnostmi starých, ale jen možnosti těchto aktivních starců a stařenek s možnostmi průměrných starých lidí. Mně však toto obdivování a porovnání připomíná Special Olympics (Speciální olympiády) a sžíravý výrok s nimi spojený: Even if you win, you're still retarded - I když vyhraješ, pořád jsi debil. Pravda je, že "biologická vybavenost člověka velmi tvrdě omezuje pole jeho činnosti." Ruku na srdce - kdo dobrovolně chce být starý? (17.03.2012)

243. První dokumentární film předvedený dnes v rámci pravidelných filmových nedělí z postupně narůstající řady úspěšné tvorby představené na některém z patnácti ročníků festivalu Jeden svět, tentokrát dílo z roku 2011, film s rozsáhlým diváckým ohlasem i odměněné cenou diváků, jednotlivé příběhy pěti Evropanů, tří mužů a dvou žen, s věkem výrazně přesahujícím naše běžné představy o sportujících lidech, Alfred Proksch, Gabre Gabric, Herbert Liedke, Ilse Pleuger a Jiří Soukup, pět statečných připravujících se a následně i úspěšně se účastnících soutěží na 18. Atletickém mistrovství světa veteránů ve finském městě Lahti 2009, nádherné, motivující a povzbudivé dílo, jen potvrzující stále platné, že odhodlání a vůle člověka je jedinou vážnou překážkou pro naplnění jeho vlastního života, okolnosti se mohou vždy jevit nepříznivými a omezujícími, když se jim nevzepřeme. Určitě mohu jen doporučit. (04.01.2015)

Téma tohoto dokumentu je silnější než jeho zpracování. Po stylistické stránce tu není mnoho, co by mi utkvělo v paměti, co by příběhy trochu více rozhýbalo a působilo alespoň trochu filmověji. Takto film působil téměř jako rutinní dokument bez špetky inovace. Občas jsem se dokonce ztrácel v tom, kdo je kdo, protože důchodci vypadali podobně. I když nejspíš pomalé tempo zřejmě bylo záměrem tvůrců, aby vynikl běžný život důchodců, tak divák se může místy cítit z filmu unavenější než dvaaosmdesátiletý děda z Hradce Králové, který právě vyběhl schody. Proto i silné životní příběhy pěti zobrazených lidí ve mě nevyvolaly téměř žádné emoce. Závěrečná myšlenka, že sportování je mnohem důležitější než samotné výsledky, je ale inspirativní. Záběr s diskem letícím do nebe je pěkným ukončením filmu. (06.01.2018)

Dokument není ani tak moc o sportu, jako spíše o životní filozofii seniorů. O jejich pozitivním pohledu na svět, na stáří, o jejich přístupu k životu. Navíc je v něm spousta skvělých hlášek. Klobouk dolů před nimi. Je inspirací pro všechny, kteří si myslí, že v důchodu už život končí. Ani náhodou! Jak už ve filmu bylo zmíněno, toto seniorské mistrovství by si zasloužilo opravdu větší propagaci. Vždyť není nic optimistějšího, než pohled na stoletého pána, který si běží pro vítězství. (10.06.2015)

Už před zahájením festivalu Jeden svět 2011 jsem si takříkajíc "naslepo" :) koupil vstupenku na nejoblíbenější snímek brněnských diváků. Nakonec to vyhrál právě tento dokument a já myslím, že právem... Není ani tak o sportu samém jako spíš o způsobu života seniorských atletů a o jejich jiném stylu uvažování než najdete u většiny jejich vrstevníků - touha nepoddávat se nástrahám stárnutí a naopak proti nim aktivně bojovat. Zkrátka platí staré okřídlené úsloví o tom, že člověku je tolik, na kolik se cítí a ne tolik, kolik ukazuje datum narození v občance. Spousta velmi vtipných momentů a hlášek, které jsou jednoznačně odrazem pozitivního přístupu k životu samotných aktérů, je v kontrastu s jejich zdravotními komplikacemi, které ale dokáží překonávat právě díky svému nezměrnému odhodlání a zápalu pro věc... (30.03.2011)