poster

Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

  • německý

    Eine Taube sitzt auf einem Zweig und denkt über das Leben nach

  • Francie

    Un pigeon perché sur une branche philosophait sur l’existence

  • Švédsko

    En duva satt på en gren och funderade på tillvaron

    (Švédsko)
  • slovenský

    Holub sedel na konári a premýšľal o živote

  • anglický

    Pigeon Sat on a Branch Reflecting on Existence, A

Komedie / Drama

Švédsko / Norsko / Dánsko / Francie / Německo, 2014, 100 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • ..Lucas..
    ****

    Jo, tak tohle bylo divný. Ale tak zvláštně divný, že se mi to fakt líbilo. To se musí vidět, nejde to tak nějak popsat, hezky absurdní. A také švédský výběr do boje o Oscara.(9.9.2015)

  • Radek99
    ***

    V intencích absurdního divadla pojatý absurdní film, který bohužel časem metastázuje v rakovinotvorný art ...(30.4.2015)

  • Dzeyna
    ***

    Jeden z těch slabších výtvorů, ale přesto velmi zajímavý a plný atmosféry, vtipu a výborné hudby.(17.4.2016)

  • ORIN
    ****

    Pokud budu Písně z druhého patra, Ty, který žiješ a Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě považovat za (volnou) trilogii, pak poslední jmenovaný je asi nejslabším dílem, přesto oproti evropské umělecké produkci kvalitativně stále někde jinde. V zásadě je to pořád ten stejný Andersson s pro něj tak typickým humorem, obrazovou stylizací, mistrně promyšlenou a propracovanou mizanscénou a dlouhými statickými záběry, kde postavy ve druhém a třetím plánu strnule pozorují často absurdní dění v popředí (co by tomu řekl Jára Cimrman a jeho živé obrazy). Film oscilující někde na pomezí umělecké a parametrické narace s hodně rozmělněným příběhem, který vlastně ani příběhem není. Důstojné zakončení trilogie, která trilogií doufám zůstane, téma se totiž zdá býti poněkud vyčerpané.(21.4.2015)

  • Marigold
    ****

    Mistr jistě lehce měkne, sentimentální a sestupuje z nelítostných výšin druhého patra do přízemí, kde si jeho stárnoucí zoufalci začínají uvědomovat, že jejich poznání je banální, nikdo ho neposlouchá a nejspíš se za chvíli navždycky hasne. Dílem hořká existenční anekdota o světě, kde všichni říkají, že se mají dobře, přitom jsou v prdeli, o světě, v němž humor existuje jenom za sklem a také o světě, do kterého se promítají zklamané naděje a historické tragédie, které se mění ve frašku. Místy je cítit, že kdysi neobyčejně živelné a mimoběžné vize inklinují k archaickému absurdnímu divadlu, ale třeba všední (a nijak nepointované) výjevy běžného života jsou - nemám lepší slovo - krásné. Ukazují, že hranice mezi soucitem a tvrdostí se u Anderssona začíná bortit a některé výjevy (1943) jsou prostě a jednoduše jímavé, aniž by byly rozměkle uplakané. Jistá únava mistra a diváka už se může projevit i v tom, že pointy lze uhádnout dopředu a některé "skeče" jsou variací známých scén (buben s otroky připomene provokativní sekvenci s plynováním dětí z kraťasu Någonting har hänt atd.). Ale i tak tahle zaseknutá deska, věčně hrající šlágr o tom, kterak se v nebi setkáme se svými milovanými (což je děsivé), zní jako nic na tomhle světě. Před tím, ani potom. Roy Andersson je sám oním vycpaným holubem, který sedí na větvi a rozmýšli o životě. Muzeální exponát, který si úmyslně bělí tvář. Já na něj budu zírat i nadále. Jeho vrkání rozumím víc než čemukoli jinému. Jinak jsem rád, že se máte dobře. P. S. pro Apačku: na toho Aleše bych tak úplně nesázel. :-)(16.1.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace