Reklama

Reklama

Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

  • Švédsko En duva satt på en gren och funderade på tillvaron (více)

Jako moderní Don Quijote a Sancho Panza, tak Sam a Jonathan, dva cestující prodejci s drobnými cetkami, nás vezmou na kaleidoskopickou toulku lidskými touhami. Na výlet, který nám ukáže krásu jednotlivých momentů lidského života, malichernost druhých, humor i tragédii, které se skrývají uvnitř každého z nás, majestátnost života či lidské slabiny. S panoramatickým výhledem poukazuje holub ze své ptačí perspektivy na lidský stav. Opeřenec je ohromen lidmi – jejich aktivitami, pošetilostmi, pýchami a nervozitou, kterým se snaží porozumět a pochopit je. Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě je třetím závěrečným filmem Anderssonovy trilogie o lidském bytí, ve které se tvůrce snažil vytvořit napětí mezi banalitami a podstatnými věcmi, mezi komickým a tragickým – ukázat protichůdnost a dynamickou povahu existence, zatímco formuje myšlenku, že lidský druh potenciálně směřuje k apokalypse, ale také že její výsledek máme ve svých rukách. (Film Europe)

(více)

Videa (5)

Recenze (68)

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Tenhle film jsem dal hlavně proto, že započal Skandinávský festival v Mladé Boleslavi. Snad jenom škoda, že pořadatelé vybrali zrovna tenhle kousek jako první, protože věřím, že dokáže hrozně moc lidí odradit od dalších filmů, které už třeba tak abstraktní a absurdní nejsou, spíš naopak. Celkově bych řekl, že právě tenhle autor je hodně mimo v rámci všech dobře známých a zajetých pravidel v rámci filmů ze Skandinávie. Má osobitý humor, osobitý způsob vypravování a hlavně osobitý náhled o některé lidské vlastnosti, které by ve svých filmech rád zobrazil, ale které jsem v tomto filmu za boha nemohl najít. Přišlo mi to prostě naprosto příšerný. Nejenom ty nekonečné záběry, kde se nic nedělo, ale třeba i fakt, že snad skoro všechny věty, které ve filmu byly řečeny, byly řečeny dvakrát. Většinou proto, že ten druhej v tom dialogu (ať už v jakémkoliv) byl brutálně nahluchlej. Hospoda u Kulhavé Lotty nicméně způsobila, že jsem film udržel alespoň na jedné hvězdičce. Ta je ale hlavně za tu absurditu celýho filmu, u které jsem se občas zasmál, ale spíš se většinou hodně divil, na co jsem to vlastně vůbec koukal. Po druhý bych to už asi nedal a spíš si prostřelil mozek. Viděno na základě Challenge Tour 2015 ()

Dadel 

všechny recenze uživatele

Potřetí to samé a už to přestává být vtipné. A to doslova - oproti prvním dvěma dílům úplně vymizel humor, takže výsledek je k nepřežití. A to se mi předchozí filmy celkem líbily. Navíc Andersson asi moc koukal na filmy Michaela Baye, obrazů je tentokrát celých 39, takže kvůli kulometnému střihu jsem občas nestíhal sledovat, co se na obrazovce děje. ()

Reklama

ORIN 

všechny recenze uživatele

Pokud budu Písně z druhého patra, Ty, který žiješ a Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě považovat za (volnou) trilogii, pak poslední jmenovaný je asi nejslabším dílem, přesto oproti evropské umělecké produkci kvalitativně stále někde jinde. V zásadě je to pořád ten stejný Andersson s pro něj tak typickým humorem, obrazovou stylizací, mistrně promyšlenou a propracovanou mizanscénou a dlouhými statickými záběry, kde postavy ve druhém a třetím plánu strnule pozorují často absurdní dění v popředí (co by tomu řekl Jára Cimrman a jeho živé obrazy). Film oscilující někde na pomezí umělecké a parametrické narace s hodně rozmělněným příběhem, který vlastně ani příběhem není. Důstojné zakončení trilogie, která trilogií doufám zůstane, téma se totiž zdá býti poněkud vyčerpané. ()

Bachy 

všechny recenze uživatele

Jakože Roye Anderssona žeru, tak tentokrát to prvně ztratilo formu a rozpadlo se to v příliš fragmentů, co dohromady spojuje jen to, že se všichni máme blbě, ale říkáme si, že vlastně dobrý. A jo, takovej život klidně může bejt, ale v předchozích filmech mi to Andersson uměl líp podat a přeci jen to ochutil. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Mistr jistě lehce měkne, sentimentální a sestupuje z nelítostných výšin druhého patra do přízemí, kde si jeho stárnoucí zoufalci začínají uvědomovat, že jejich poznání je banální, nikdo ho neposlouchá a nejspíš se za chvíli navždycky hasne. Dílem hořká existenční anekdota o světě, kde všichni říkají, že se mají dobře, přitom jsou v prdeli, o světě, v němž humor existuje jenom za sklem a také o světě, do kterého se promítají zklamané naděje a historické tragédie, které se mění ve frašku. Místy je cítit, že kdysi neobyčejně živelné a mimoběžné vize inklinují k archaickému absurdnímu divadlu, ale třeba všední (a nijak nepointované) výjevy běžného života jsou - nemám lepší slovo - krásné. Ukazují, že hranice mezi soucitem a tvrdostí se u Anderssona začíná bortit a některé výjevy (1943) jsou prostě a jednoduše jímavé, aniž by byly rozměkle uplakané. Jistá únava mistra a diváka už se může projevit i v tom, že pointy lze uhádnout dopředu a některé "skeče" jsou variací známých scén (buben s otroky připomene provokativní sekvenci s plynováním dětí z kraťasu Någonting har hänt atd.). Ale i tak tahle zaseknutá deska, věčně hrající šlágr o tom, kterak se v nebi setkáme se svými milovanými (což je děsivé), zní jako nic na tomhle světě. Před tím, ani potom. Roy Andersson je sám oním vycpaným holubem, který sedí na větvi a rozmýšli o životě. Muzeální exponát, který si úmyslně bělí tvář. Já na něj budu zírat i nadále. Jeho vrkání rozumím víc než čemukoli jinému. Jinak jsem rád, že se máte dobře. P. S. pro Apačku: na toho Aleše bych tak úplně nesázel. :-) ()

Galerie (29)

Reklama

Reklama