Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

Nemuselo se mi to líbit, ale nemohl jsem nevidět, že to je dílo génia. Tím neříkám, že se mi to nelíbilo. Takovou směsici protichůdných emocí jsem při sledování filmu snad ještě nezažil. Jinak škála od nevolnosti, přes solidní depku, až po totální euforii. P.S.: Právě jsem dokoukal mnohem lépe hodnocené Písně z druhého patra. Holub se mi líbil víc. Je v něm zakomponována zpráva o stavu naší nemocné civilizace. Je tak trefná, že se nám ten film prostě nemůže líbit. (27.01.2017)

Jakože Roye Anderssona žeru, tak tentokrát to prvně ztratilo formu a rozpadlo se to v příliš fragmentů, co dohromady spojuje jen to, že se všichni máme blbě, ale říkáme si, že vlastně dobrý. A jo, takovej život klidně může bejt, ale v předchozích filmech mi to Andersson uměl líp podat a přeci jen to ochutil. (07.09.2019)

Nádherný pozvolný poetický slet obrazů, ve kterých se prolínají příběhy a postavy a témata různé závažnosti. Od nudné každodennosti, po hromadné vraždění. Myslím si, že ve filmu je více, než je na první pohled zřejmé. Koukala jsem nejdřív do půlky, ale pak mi to nedalo a první půlku zkoukla znovu, a víc se na film začala soustředit. Výborný nenápadný humor. (10.08.2016)

Skvelá artová záležitosť ktorá ale nesadne každému (to ale nesadne nič, že ano). Perfektná kamera - total statická, perfektné postavy - totálne statické, perfektné dialógy - tak pomalé až statické. Toto ak chcete vedieť o čom bolo, to musíte vidieť, to sa nedá popísať. Najlepšia scéna? Ťažko povedať, ale ja som sa najviac kosil pri scéne recitovania básničky :P Roy Anderson proste dodal niečo čo bolo skvelé...kus umenia a zábavy v jednom, zároveň na zamyslenie a určite si niektoré scény zapamätáte ešte dlho po záverečných titulkoch. Filmový titul hodný javiska divadla. (02.04.2015)

Pokud budu Písně z druhého patra, Ty, který žiješ a Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě považovat za (volnou) trilogii, pak poslední jmenovaný je asi nejslabším dílem, přesto oproti evropské umělecké produkci kvalitativně stále někde jinde. V zásadě je to pořád ten stejný Andersson s pro něj tak typickým humorem, obrazovou stylizací, mistrně promyšlenou a propracovanou mizanscénou a dlouhými statickými záběry, kde postavy ve druhém a třetím plánu strnule pozorují často absurdní dění v popředí (co by tomu řekl Jára Cimrman a jeho živé obrazy). Film oscilující někde na pomezí umělecké a parametrické narace s hodně rozmělněným příběhem, který vlastně ani příběhem není. Důstojné zakončení trilogie, která trilogií doufám zůstane, téma se totiž zdá býti poněkud vyčerpané. (21.04.2015)