Nostalgie

"Co je to za svět, kde na vás blázen křičí, že se nemusíte stydět sami za sebe ??" Filmový svět sebejistého génia a ruského hypnotizéra Andreje Tarkovského.. Svět, který mě nepřestává fascinovat.. Nostalgie silně asociuje, odkazujíc se na něj, Zrcadlo, a byť jeho kvalit nedosahuje, skýtá diváku další formálně precizní mnohovrstevnatý filmový zážitek.. (28.08.2016)

Krásně natočené, forma stejně jako u Stalkera na pět hvězdiček, ale příběh jsem nestihnul a to tak, že vlastně vůbec a proto zůstanu s celkovým hodnocením někde v půli cesty. Každopádně začínám zjišťovat, že je Tarkovskij absolutní extrém, co se neplynulosti a pomalosti ubíhání filmu týká. Dát si za sebou například toto a potom něco od T. Scotta, tak zřejmě okamžitě vyhledám lékařskou pomoc. :) (17.12.2005)

Od černobílých snů k setkání s andělem v katakombách, od všudypřítomných zvuků cirkulárky až k rozladěné Ódě na radost - ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem. Tarkovskij už během života pravděpodobně nahlédl za tíživou oponu samotné podstaty světa i bytí a do Nostalgie vtiskl svoje nejpůsobivější a nejtesklivější svědectví. (06.03.2014)

Na Tarkovském mám rád všechno to, co tak nesnáším na psané poezii. Ta je (zbytečně) komplikovaná, vyžívá se v přehnaných emocích, není jí pokaždé rozumět a vždy by šla (minimálně) o polovinu zkrátit. Takové jsou i Tarkovského filmy a překvapivě mi to nevadí. Spíš ale, než že by se mi jeho filmy líbily, jsem jimi tak trochu fascinovaný. Hodnocení je zcela mimo mísu, i když na rozdíl od Zrcadla nebudu takový zbabělec a nějaké přiřadím. (24.11.2010)

Monumentálny minimalizmus. Smútok a pocity odcudzenia vlastnej krajiny so svojho života preniesol Andrej Tarkovskij svojim spôsobom mohutne do tohoto diela. Nenájde sa tu nič veselé. Všetko, od starých zničených budov až po každú jednu postavu, prekypuje nostalgiou. Tým nepríjemným pocitom ktorý zaťažuje myseľ a dušu minulosťou. Minulosť ktorá sa už nedá vrátiť žije v spomienkach. Celí tento film je jedna veľká spomienka ktorá sa odohráva v mysli hlavného hrdinu. Do hlavy mu takmer celí čas nevidíme takže sa skoro celí čas prechádza po ruinách zo zamysleným pohľadom ktorý človeka doslova deprimuje. Vcítiť sa do tejto snímky je veľmi ťažké. Na 100% to dokázal asi iba sám Tarkovsij.Dlhé nábehy kamery nechýbajú. za vrchol filmu považujem scénku so sviečkou v kostole a samovraždu na mramorovej soche doprevádzanú hudbou Ludviga Va Beethovena. (03.11.2013)