Buena Vista Social Club

magický film. Nepateticky romantické zachytenie Kuby bez politizovania (politické narážky len dotvárajú tamojší kolorit, nie sú objektom komplexnejšieho pitvania) a s dôrazom na krásu obsiahnutú v civilnej každodennosti. Okrem dominantnej hudby, predstavujúcej tamojší najuniverzálnejší neúradný jazyk, vytvára silnú atmosféru filmu na rôzne podnety veľmi senzibilná, s kubánskym prostredím absolútne zžitá, udomácnená kamera, pracujúca ako objímka napĺňajúca sa až po okraj tamojším svetom, ktorý divákovi sprostredkúva v obrazoch evokujúcich atmosféru diel Matissa a Gaughina. (24.04.2014)

Od prvního záběru mi naskočila husí kůže. Záběry překrásné zakonzervované Havany kombinované překrásnnou hudbou byl úžasný úvod do filmu. Pak nám byli představováni jednotlivý hudební mistři, kterým ač je třeba devadesát, působí dojmem čtyřicátníků. Takový Ibrahim Ferrer, jména ostatních se nevybavím, je prostě bombarďák. Fakt. Z toho jak všichni perfektně ovládají své instrumetny se tají dech. Záběry z koncertů jsou prostě něco, co se jen tak nevidí. Neobyčejná energie, kterou tito mistři dávají do své hudby, působí i na neživo. Film ja také pěkně zakončen úspěšným vystoupením v Carengie Hall. Krásná je ta jejich muzika, lepší a inteligentněšjí než naše Bíleé orchideje, a je zásluhou tohoto filmu, že zůstanou tito umělci zachováni i ostatním generacím. (01.02.2007)

Bez hudby si život neumim představit. Kubánský rytmy sice nejsou úplně můj styl, ale líbilo se mi to. Tahle parta lidí se proslavila vlastně až na konci života právě díky tomuhle filmu. Padesátiletí, sedmdesátiletí ale i devadesátiletí hudebníci řáděj na podiu jako zamlada, a po vystoupení si zapálej kubánskej doutník a daj si panáka rumu. Většina z nich je už sice po smrti, ale duch dokumentu žije dál. Nebejt kamerama idiota, kterej umí snad jen jeden záběr (a to je otáčenej záběr několikrát dokola) ze kterýho mě akorát rozbolela palice, bylo by to možná i na víc. Kuba jako taková je v řiti, ale Kubánci se přes to uměj přenést. Doutníky, rum, hudba a veselá nátura lidí je silnější než CastroL. PS:Syn Rye Coodera tam podle mě je jenom z protekce! (13.02.2010)

Skvělý dokument o odcházejícím světě legend kubánské hudby v čele s dnes již zesnulým Ibrahimem Ferrerem, který zemřel loni v srpnu ve věku 78 let. Díky tomuto nadmíru záslužnému, doslova objevitelském počinu pánů Coodera a Wenderse jsme mohli téměř na poslední chvíli nahlédnout do osudů a hudby téměř zapomenutých >soneros< , typických kubánských muzikantů, dnes na sklonku života živořících v jednom z posledních komunistických >rájů< na světě... Stejně vynikající je i samotný soudtrack. Neučesaně autentická a upřímná hudba s (-: banálními :-) texty ze života, která zasáhne i okoralá blahobytná evropská a americká srdce... - - - P.S. A nakonec je vlastně i jedno, kdeže vlastně stával ten starý dobrý společenský klub... :-) (19.02.2006)

Tak ono dost záleží na tom, jak vás chytne tenhle styl hudby. Pokud jo, bude se vám Buena Vista Social Club nejspíš líbit, pokud ne, tak naopak. Já to má tak na půl - špatné to není, ale není to ten styl, který bych poslouchal. Co se tohohle dokumentu týče, většinu času jsem se i přes skvělou kameru a vhodné spojení hudby s obrazem pronudil, až jsem se dočkal skvělé závěrečné půl hodiny. Nevím proč, ale ta předešlá část mě prostě nezaujala. Ačkoli, když se koukám na dokument o něčem, co mě moc nezajímá (tady konkrétně kapela, od které jsem za celý svůj život slyšel jednu písničku), má to u mě dost těžké. Na tohle jsem se chtěl podívat, protože to natočil Wenders. A i když je tu znát, že to natočil Wenders, stejně jsem měl pocit, že jede tak na půl plynu... Bohužel. Wendersovy dokumenty asi nejsou zrovna pro mě, když mě nezaujala ani Pina. Buena Vista Social Club pro mě dopadlo sice o něco líp, ale pořád ne tak, abych byl alespoň spokojený. Ale třeba časem změním názor, přece jenom od Wenderse chci vidět i další dokumenty (třeba Sůl Země, na to jsem hodně zvědavý a doufám, že mě to nezklame). 3* (28.07.2020)