poster

Beze svědků

  • Sovětský svaz

    Bez svidetelej

  • Sovětský svaz

    Bez svideteley

    (Sovětský svaz)
  • anglický

    In Private

  • Sovětský svaz

    Без свидетелей

    (Sovětský svaz)
  • slovenský

    Bez svedkov

  • anglický

    Without Witness

Drama

Sovětský svaz, 1983, 95 min

Scénář:

Nikita Michalkov
  • Ej Hlemýžď
    **

    Děj se odehrává v malém dvoupokojovém bytě, kam přichází na návštěvu za ženou její býbalý, který ji a malého synka opustil. Přichází si vyjasnit situaci, protože jeho bývalá žena se vdává za muže, na němž on nyní závisí, nebude-li se mu mstít. Je to takový jakýsi neveselý film o odkrývání charakterů. Pouze jeden veselý moment, když se přes varování dobýval do šuplíku u stolu a.... Hrají v podstatě jen dva herci: Michail Uljanov a Irina Kupčenko(12.3.2005)

  • kleopatra
    ***

    Exmanžel byl tak odporný stvoření, že se divim, jak ho při jeho projevech někdy někdo mohl milovat - i naloženýho. Odpor, kterej ve mně vzbuzoval byl asi součást záměru, ale já kvůli tomu měla problém film ustát do konce. Michalkov natočil dokonale hnus a beznaděj ani ne tak ve vztahu, jako v ... ale to musíte vidět. Já už ne. 3,5 *.(24.2.2009)

  • Aleister
    ****

    Na základě komorního dramu pro dva herce podle hry Rozhovor bez svědka od Sofie Prokofjevové Nikita Michalkov vytváří dramatický svět konfliktu a napětí. Řadu emočně vypjatých scén umísťuje do stísněného prostoru. Pracuje s napětím a jeho gradací na různých úrovních. Kombinuje civilnost a divadelní patos, realismus a stylizaci, identifikaci a zcizovací prostředky. Do diegetického světa vstupuje aktivní živel (muž), který slouží jako roznětka, spouštěč emocí a zároveň rozkladný prvek. Nositel konfliktu, který je zároveň hybnou silou narace. Civilní herecký projev Iriny Kupčenkové kontrastuje s expresivním a teatrálním výkonem Michaila Uljanova. Realistické prostředí (panelákový byt) funguje jako symbolický prostor, který reaguje na jednotlivé scény. Průhledy do jednotlivých pokojů vyjadřují momentální stav postav, jejich pozici ve vzájemném „souboji“. Iluzi intimního prostředí ruší monology, provázené vizuální stylizací, když přiznávají naši přítomnost, tím že k divákovi promlouvají bodově nasvícené tváře vystupující ze tmy. Na úrovni stylu tvoří světlo a zvuk kontrapunkt. Ruchy (vlak, píšťalka, zvuky rozbíjejících se věcí) jsou gradačním prvkem i interpunkcí. Charakterizují i symbolizují. Spoluvytvářejí strukturu díla, stejně jako práce se světlem a hudební stopou. Světla v místnostech se rozsvěcují a zhasínají podle potřeb narace. V závěru je jasná ostrá záře znakem osvobození. Michalkov zasazuje do rámcového motivu Orfeovy cesty podsvětím téma rodiny a domova. Dovádí postavy v závěrečné katarzní scéně ke zhroucení a osvobození. Úryvek z Gluckovy opery je na začátku filmu ancipiací, v závěrečné scéně slouží jako prostředek gradace. Snímek považuji spíš než za psychologickou sondu, za formálně promyšlenou a funkční hru se stupňováním napětí na různých vyjadřovacích rovinách (zvuk, svícení, kompozice, hudba, pohyb, rytmus střihu, záběry).(26.9.2011)

  • lera ivanova
    **

    S pomocí režiséra filmu a Ramiza Fatalieva převedla Sofija Prokofjeva na plátno svoji divadelní hru pro dva herce. Prvních devět desetin filmu: totální nic. Úžasná kamera, ač je v rukou Pavla Lebeševa a ač ovládá komorní prostor virtuozně, nudí a nudí a nudí, když není znásobena nějakým obsahem. Z telenovelní zápletky nelze vykřesat překvapení, city ani myšlenky. Dialogy toho stylu, jakým komunikovali tito dva rozvedení manželé, jsou nesmírně únavné na poslech – lidé sedí nad šálkem čaje a hrají si na psychology, donekonečna se hádají a „řeší vztahy“: proč se kdo s kým rozvedl, kdo se ke komu hodí, kdo v mládí udělal jakou chybu, co si o kom kdo „doopravdy myslí"… Kolem dvou hlavních hrdinů padaly sklenice a papíry, rozhazovaly se věci, a souznějící zmatek nastával i v hlavách dvou postav, v mé hlavě se však neměnilo nic. Až přišlo posledních deset minut filmu. A to bylo typicky michalkovské, k slzám jímavé a pravdy života se dotýkající, jednoduše dobře napsané vyvrcholení příběhu. Ona se během těchto minut z milé, přizpůsobivé, smířené, šedé ženy dojímavým a zároveň přirozeně-pravděpodobným způsobem transformuje do skutečné, moudré, něžné. On během těchto minut prochází cestu od zlosti, podlosti, odpornosti, k zoufalosti tajně nešťastného člověka. A ze zdlouhavého kusu života se v posledních deseti minutách nakonec přece jen stává „kousek dortu“.(24.8.2010)

  • francy
    *****

    Herecký koncert Iriny Kupčenkove a Michaila Uljanova v rolích rozvedených manželů, kteří personifikují dobro a zlo, toleranci a agresivitu založenou na závisti, zlobě a zášti, v něž vyústila svého času mylně naprogramovaná cesta muže za kariérou a blahobytem, jaký mu mohla nabídnout jeho nová žena, dcera významného profesora. Jejich rozhovor po letech odloučení je hlubokým pohledem do jejich srdcí, stavá se opožděným dialogem o lásce a lhostejnosti.(15.5.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace