Beze svědků

Herecký koncert Iriny Kupčenkove a Michaila Uljanova v rolích rozvedených manželů, kteří personifikují dobro a zlo, toleranci a agresivitu založenou na závisti, zlobě a zášti, v něž vyústila svého času mylně naprogramovaná cesta muže za kariérou a blahobytem, jaký mu mohla nabídnout jeho nová žena, dcera významného profesora. Jejich rozhovor po letech odloučení je hlubokým pohledem do jejich srdcí, stavá se opožděným dialogem o lásce a lhostejnosti. (15.05.2010)

Děj se odehrává v malém dvoupokojovém bytě, kam přichází na návštěvu za ženou její býbalý, který ji a malého synka opustil. Přichází si vyjasnit situaci, protože jeho bývalá žena se vdává za muže, na němž on nyní závisí, nebude-li se mu mstít. Je to takový jakýsi neveselý film o odkrývání charakterů. Pouze jeden veselý moment, když se přes varování dobýval do šuplíku u stolu a.... Hrají v podstatě jen dva herci: Michail Uljanov a Irina Kupčenko (12.03.2005)

Na základě komorního dramu pro dva herce podle hry Rozhovor bez svědka od Sofie Prokofjevové Nikita Michalkov vytváří dramatický svět konfliktu a napětí. Řadu emočně vypjatých scén umísťuje do stísněného prostoru. Pracuje s napětím a jeho gradací na různých úrovních. Kombinuje civilnost a divadelní patos, realismus a stylizaci, identifikaci a zcizovací prostředky. Do diegetického světa vstupuje aktivní živel (muž), který slouží jako roznětka, spouštěč emocí a zároveň rozkladný prvek. Nositel konfliktu, který je zároveň hybnou silou narace. Civilní herecký projev Iriny Kupčenkové kontrastuje s expresivním a teatrálním výkonem Michaila Uljanova. Realistické prostředí (panelákový byt) funguje jako symbolický prostor, který reaguje na jednotlivé scény. Průhledy do jednotlivých pokojů vyjadřují momentální stav postav, jejich pozici ve vzájemném „souboji“. Iluzi intimního prostředí ruší monology, provázené vizuální stylizací, když přiznávají naši přítomnost, tím že k divákovi promlouvají bodově nasvícené tváře vystupující ze tmy. Na úrovni stylu tvoří světlo a zvuk kontrapunkt. Ruchy (vlak, píšťalka, zvuky rozbíjejících se věcí) jsou gradačním prvkem i interpunkcí. Charakterizují i symbolizují. Spoluvytvářejí strukturu díla, stejně jako práce se světlem a hudební stopou. Světla v místnostech se rozsvěcují a zhasínají podle potřeb narace. V závěru je jasná ostrá záře znakem osvobození. Michalkov zasazuje do rámcového motivu Orfeovy cesty podsvětím téma rodiny a domova. Dovádí postavy v závěrečné katarzní scéně ke zhroucení a osvobození. Úryvek z Gluckovy opery je na začátku filmu ancipiací, v závěrečné scéně slouží jako prostředek gradace. Snímek považuji spíš než za psychologickou sondu, za formálně promyšlenou a funkční hru se stupňováním napětí na různých vyjadřovacích rovinách (zvuk, svícení, kompozice, hudba, pohyb, rytmus střihu, záběry). (26.09.2011)

Exmanžel byl tak odporný stvoření, že se divim, jak ho při jeho projevech někdy někdo mohl milovat - i naloženýho. Odpor, kterej ve mně vzbuzoval byl asi součást záměru, ale já kvůli tomu měla problém film ustát do konce. Michalkov natočil dokonale hnus a beznaděj ani ne tak ve vztahu, jako v ... ale to musíte vidět. Já už ne. 3,5 *. (24.02.2009)

Vynikajúci film o vzťahoch, niečo na spôsob Who's Afraid of Virginia Woolf?, avšak oveľa bližšie nášmu mysleniu a našim zemepisným šírkam. Bolo úchvatne sledovať celý vývoj toho jedného večera, dokonale zrežírované tak, aby sme aj my pocítili, čo sa deje. Interiér, fotografie na stenách, telka a opera. Perfektné monológy sa striedajú so skvelo načasovanými dialógmi, a pri tom každá veta, ktorá sa povie, obzvlášť v poslednej polhodine, má obrovskú silu. Ako som už spomenul, celý čas film drží diváka v napätí. (22.12.2007)