Pět večerů

Päť večerov ma najviac bavil z hľadiska prehodnocovania diváckeho vzťahu k hlavnej postave. Zo začiatku je jeho príchod niečo ako návrat strateného syna, potom má konflikt so synom jeho bývalej a chová sa pritom agresívne, potom zistíme, že.....a potom zistíme, že vlastne je to zložitejšie a vyvodíme z toho opäť niečo iné. Je nespochybniteľné, že pohľadný muž v najlepšom veku púta pozornosť všetkých žien v okolí, až mu závidíte. Všetko sa odohráva v interiéroch, čiže divadeľnosť látky sa nezaprie, nebol by to ale Michalkov, aby to celé nepôsobilo maximálne filmovo. (01.11.2015)

Jednoduchý, na prvý pohľad zábavný príbeh, ktorý sa odohráva v Moskve v roku 1958, v období kedy sa topili ľady v Sovietskej politike. Ústrednou postavou je Alexander Petrovič Iljin a jeho bývalá milenka Tamara. Teraz 13 rokov po vojne sa chcú vrátiť tam, kde pred sedemnástimi rokmi ich rozdelila 2. svetová vojna. V priebehu piatich večerov sa vykonáva dôsledná analýza oboch postáv. Ale v skutočnosti tu nejde o tieto dve postavy, ale o analýzu stavu celého ruského národa po 2. svetovej vojne. V ich srdci prevláda skľúčenosť a strata viery v dobro a to sa Michalkovovi v tomto filme podarilo docieliť. (13.12.2015)

https://www.youtube.com/watch?v=BUkQjX8eKe0 --> https://www.youtube.com/watch?v=puCLpnpRxhY --> https://www.youtube.com/watch?v=n6a9R0A9lRE (13.12.2015)

Je to výborně udělané, ale čiší z toho staroba - možná je to i pro dabing, s nímž jsem to viděl, ale staroba prosvítá i morálkou postav - takové to zatuchlé patriarchální myšlení, znám to ještě od svého dědečka - žena jako služka, čekající celý život na milost možnosti navrácení svého Samce (něco jako:"je dvanáct hodin a ta ženská ještě nemá hotový oběd, pánové!") a pak po návratu má být celá říčná, když chce Alfasamec uspořádat oslavu shledání (s jejím vínem na jejím ubruse - postava ve filmu pak říká: "...takhle urazit člověka! Viděla´s, co tam bylo? Krémy, kaviár!") . U toho se mi ježila husí kůže odporem - a to byl rok 1979, když to točili! (27.02.2012)

Scénář napsal Michalkov opět s Adabašjanem, tentokrát podle divadelní hry Alexandra Volodina. Nevím, jak je to možné, nechápu úplně všechny mechanismy, ale ten příběh není nic jiného než citlivá, nádherně čirá pravda. Je klidně možné, že zásluha není tolik ve scénáři jako v režii – Pět večerů slouží za vzorovou ukázku režie chápané jako vytváření atmosféry mezilidských vazeb. Film nekřičí, je tichý, nenápadný, ale napnutý jako struna od začátku do konce. Ničemu neučí, nic netvrdí, a přesto dokáže být dílem, které – mne osobně – čistě ve vnímání života a lidských vztahů změnilo – myslím, že k lepšímu. Fenomén sám o sobě je píseň Drolečka (Guby okajannyja se snad jmenuje oficiálně). Jak to jen popsat... Opravdu dobré lidové písničky díky síle svého „stáří“ v sobě většinou nesou cosi obecně lidského, co platilo i o našich prapředcích, v tom je jejich jímavost a kouzlo. No, a tato Drolečka, ani trochu lidová, uměle složená, pro potřeby daného filmu, a míněná spíše jako parodie na lidovky, záhadným způsobem dokáže vystihnout to cosi – ještě silněji a lépe než písně původní. (23.08.2010)