Sciuscià
Deti ulice
Shoeshine
Režie:
Vittorio De SicaScénář:
Cesare ZavattiniKamera:
Anchise BrizziHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Franco Interlenghi, Rinaldo Smordoni, Claudio Ermelli, Emilio Cigoli, Gino Saltamerenda, Peppino SpadaroObsahy(1)
Italsky film vynikajícího režiséra Vittoria de Sicy, odehrávající se v Itálii krátce poté, co se zemí přehnala druhá světová válka, zachycuje návrat Italie k mírovému životu. Z filmu je jasně patrné, že ke skutečnému míru má země ještě hodně daleko. To není mír, to jsou dozvuky války a poraženého italského fašismu, jejichž palčivým problémem se stal osud tisíců bezprizorných italských dětí, jejichž rodiče jsou buď mrtvi, nebo mají tolik vlastních starostí, zejména existenčních, že jim nezbývá čas na dozor nad dětmi, tím méně na jejich výchovu. Tyto "děti ulice", odkázané samy na sebe, jsou bídou a hladem donuceny provozovat nejrůznější zaměstnáni, často hraničící se zločinem. Od čištění bot vojákům okupačních armád je jen krok k žebrotě, ke krádeži, k prodeji kradeného zboží, k podvodům a loupežím se zbrani v ruce. Vzorem a pobídkou nezletilým provinilcům jsou namnoze zločiny fašismem a válkou morálně narušených dospělých lidí. (FILMOVÝ PŘEHLED 11 / 1954) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
Jedná se o krásný typický film z období italského neorealismu. Velmi pozitivně hodnotím výkon obou hlavních dětských (ne)herců a vlastně vůbec všech představitelů, kteří svou poválečnou bídu ani nemuseli předstírat. Zůstanu-li u osobních pocitů, tak největší dojem na mě film udělal právě díky své realističnosti. Žádné šťastné konce, žádné naděje, žádná pozitivní poselství. De Sicovi se na základě těchto postupů podařilo vytvořit jedinečnou atmosféru poválečné Itálie plné žebráků, zlodějů, nezaměstananých a kšeftařů s americkým zbožím. Tím činí film jedinečným a dílo ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztráci nic ze své poutavosti. ()
Řím, krátce po druhé světové válce: sirotek Pasquale ( Franco Interlenghi) se svým mladším přítelem Giuseppem (Rinaldo Smordon) se pokoušejí prokousat pomocí čištění bot. Aby mohli uskutečnit svůj velký sen o vlastním koni, zaplétají se do nebezpečného černého trhu... Vittorio De Sica se po válce načas odvrátil od svých bezstarostných komedií a pustil se do budování pravého neorealismu, který se nemilosrdně, avšak vlastně nezaujatě, obořuje do bídné situace italské poválečné mládeže, ale především do "dospěláckého" chování a přístupu k minimálně zatím duševně nezkaženým dětem. ()
Filmový neorealismus v plenkách, nebo aspoň ten v podání Vittoria De Sicy. Ne, že by Děti ulice byly špatným filmem, to se o tom rozhodně říct nedá, ale oproti Zlodějům kol (které jsou jen o dva roky mladší) to prostě jede na půl plynu. Je tu silná zápletka, realistické podání a nejedna scéna krutá jak sám život, ale chybělo mi zde větší propracování postav i zápletky, víc skutečných emocí a na rozdíl od ostatních De Sicových filmů tenhle jako by zestárl a dobu, kdy působil nejsilněji, už měl dávno za sebou. Objektivně tu lze kladně ohodnotit spoustu věcí, ale jestli si z toho budu časem něco pamatovat, tak jen ten závěr. Ale co, každý režisér se potřeboval na něčem vyvíjet, aby pak mohl natočit svá nejkvalitnější díla. Práce s dětskými herci tu ale je obdivuhodná. Silné 3* ()
Italská poválečná kinematografie, stavějící na základech realistického filmového umění, proslavila na celém světě několik tvůrců nové generace, kteří vycházejí ze současné sociální italské problematiky a snaží se přiblížit divákům současný život italského lidu. Na jednom z předních míst v řadě těchto umělců stojí režisér Vittorio de Sica, důsledně uplatňující svůj hluboký smysl pro sociální spravedlnost. Jeho vynikající filmové dílo „Děti ulice" (v originále „Sciuscíá) je dramatickou obžalobou buržoasní společnosti a její t. zv. civilisace. Je obžalobou sociálních poměrů v Italii vyvolaných fašismem a druhou světovou válkou, které nesou odpovědnost za morální zkázu budoucí generace. Divák dobře pozná, že praví zločinci, kteří ve filmu vystupují nejsou děti za zločince označované, nýbrž dospělí, kteří dopustili fašismus a válku, kteří místo výchovy dětí jich využívají k zločinům a ženou je tak do náruče pseudospravedlnosti, která nepochopením psychologie mladistvých provinilců a „výchovou" ve smyslu fašistického drillu je zatlačuje stále hlouběji do propasti zločinu. — Film „Děti ulice" si stejně jako pozdější dílo režiséra de Sicy „Zloději kol" vynutil přes bouřlivý odpor italských měšťáckých kruhů úctu a uznání všech pokrokových diváků doma i za hranicemi a zařadil se tak mezi nejvýznamnější díla poválečné světové kinematografie. Filmový přehled 11/1954 ()
Dej filmu sa odohráva v Ríme a jeho okolí, krátko po 2. svetovej vojne, kde na každom kroku vidieť vojnou zničené Taliansko. Zábery sú reálne, krajina je ešte stále pod vplyvom fašizmu. Jediným spôsobom, ako získať peniaze a tým aj jedlo bol čierny trh. Samotný film mi pripadal ako jeden z najsilnejších, ktoré som videl, smutný, ťažký výklad detských životov v povojnovom Taliansku. Tak sa živili aj dva kamaráti Pasquale a Giuseppe, ktorí čistili topánky vojakom spojencom, ktorí tu po vojne ostali. Šťastie sa im otočilo chrbtom, boli zatknutí a poslaní do väzenia. Odkaz filmu je postavený tak, že v chudobnom Taliansku, hlavní protagonisti deti, nesú vo svojich rukách a srdciach nádej na pomalé znovuzrodenie Talianska. Ide to pomaly, nakoľko vzorom sú im fašizmom a vojnou morálne narušení predovšetkým dospelí ľudia. ()
Reklama