Hráč

Revoluční snímek, který se především formálně pohybuje na hranici etiky: dynamika kamery, její pohybová intimita či odstupování, ostření či rozmývání, rytmizace, syntaktický střih, choreografie postav i celých scén, významové zpomalování, plastická zvuková stopa - vlny soundrackové hudby, střídané v tichu se rozléhajícími zvukovými efekty, zesilování či tišení, zvuková selekce - a přitom se nejedná o na pohled konstruovanou realitu, maniakální budování, aranžování, jak to známe třeba z Kaurismäkiho - naopak, obsah je civilní, původní, dokonce až navýsost obyčejný, veskrze "lidský materiál", jako ostatně i celá malá lidská ponižující zápletka, všechno je ovšem bohatě, podmanivě postprodukované - rafinovaně a po svém, takže způsob zpracování náběrů se nesnaží přesně imitovat individuální vnímání "člověka v situaci", co s "realitou" dělá filmující hlava někoho, kdo je pod tlakem, v tísni, zmítaný emocemi..., jak specificky soustředěně stříhá, vybírá, zpomaluje, přejíždí, jak plasticky mění obraz a zvuk, hučení v uších, zatmívání etc., ale o to rafinovaněji k tomu poukazuje. Čisté vstupy nejsou, každý nějak zpracováváme materiál, zpracováváme se, tvoříme dílo. a dost možná ani neexistuje nic jiného než způsob zpracování, smysl je v přístupu. *** "Přístup" je klíčové slovo pro tento film, v nejširším možném chápání toho slova. *** Film nemá "sociální přesah", jak se píše v anotaci, žádné sdělení či poselství tady nepřesahuje film, nečouhá z něj žádné sociálně kritické kopí, naopak - film daleko přesahuje běžnou realitu, vrací se k ní obloukem z individuáního tripu vědomí, sebou ji augmentuje (čímž se zároveň teprve legitimizuje, vykazuje pozitivní existenci), a vytváří k ní originální přístup, aby ji znovu a po svém uchopil, jako to musí udělat každý, kdo chce proniknout k podstatě. Film je vypálenou stopou po průniku k vědomí o bytí v těch nejbanánějších, nejtristnějších, nejubožejších podmínkách, jaké společnost člověku může vnějškově vnutit k životu (ekonomické a sociální tlaky jsou tu teprve prostředím, s nímž je možné nějak nakládat, aby se člověk dobral sebe, popově komerční hazard s umíráním je sakrastická a legitimní cesta pro hlavního hrdinu ven, a zotročené panoptikum pracovního kolektivu, v němž udidla a bandáže názorů, morálky a předsudků podkopávají všem ostatním odvahu být sebou, čelit, prodrat se k sobě, nedejbože i k sobě navzájem, představují pro něj nemožnost spojenectví na takové cestě, nemožnost spoluhráče...) - a sžíravě kritický komentář k těmto podmínkám podává snímek jedině zevnitř, v důrazném rozhodnutí hlavní postavy o tom, jak je v těchto "lidských" podmínkách jedině smysluplně možné naložit se svým životem. *** Hrdina se v závěru nerozhoduje ke smrti proto, že by se domníval, že jeho život nemá větší cenu než ty, které svou smrtí přes jejich tvrdohlavost (naivitu, zastřené vědomí, zbabělost, malichernost, hloupost a strach) tím "zachrání", "vykoupí", ale právě naopak: ironicky se směje, vědom si toho, že není možné s nikým dalším se opravdu spojit v nahém, odvážném, tvůrčím bytí (ten moment, kdy se děj zastaví a on a ona stojí proti sobě, a všechno se doslova točí kolem nich, a pak mu ona pod rouškou morálky hodí obálku k nohám a odejde a s ní zmizí i jediný možný důvod chtít cokoli fyzicky realizovat), hrát si a vyšroubovávat se ke smyslu stále širšímu a vznešenějšímu, uděluje svému životu pointu, korunuje dílo - ukončuje ho ve chvíli, kdy je to dramaticky nejlogičtější, vnitřně esteticky uspokojivé. Tohle jeho rozhodnutí je svrchovaný, lakonický komentář k realitě, jakou si lidé dnes navzájem netečně ponechávají k "životu". *** (22.03.2014) (méně) (více)