Pravděpodobně ďábel

Můj jedenáctý celovečerní Bresson, a zatím zřejmě ten nejslabší. Možná je to ale jenom tím, že je první, který jsem neviděl v kině Ponrepo, ale jenom na počítači (ono pouštět si Bressona na počítači je jako poslouchat operu v kravíně, jeho filmy zkrátka potřebují velké plátno a auru kinosálu). Taky mě zklamalo, že všechny dívky v tomto filmu mají tak maličké kozičky... (09.12.2018)

Viděl jsem to sice jen s anglickými titulky, ale myslím, že jsem to docela dal (dostatečně porozuměl). Je to o mladém muži, který je znechucen světem natolik, že spáchá sebevraždu (to není spoilerování - hned po ůvodních titulcích se objeví dva záběry na novinové články o mladíkově sebevraždě na jakémsi pařížském hřbitově a v zápětí po tom titulek "Před dvěma měsíci" - a pak teprve začne samotný příběh). Přestože od začátku víme, jak to dopadne (a snad právě proto), má film velmi silný náboj a zvláště u oné poslední scény na hřbitově cítíme jakési zvláštní napětí (podobně jako u K smrti odsouzený oprchl). Film divákovi může obžas přijít trochu schématický či tezovitý, to ale souvisí s tím, že se Bresson (jak sám říkal) nesnažil napodobovat realitu, ale osobytou stylizací skutečnosti vytvořit realitu vlastní, což se týká nejen strnulosti herců, ale i přímočarosti dialogů a schématičnosti stavby příběhu. Film se naopak vyznačuje nádhernou harmonií obsahu a formy, jako je to ostatně u všech zralých filmů Roberta Bressona. (29.10.2006)

Snad stojí za úvahu, že Bresson tady ani zdaleka nemoralizuje, naopak. Jeho chápání mladýho člověka je láskyplný a otevřený, vlastně ho vidí jako nevinnýho, hledajícího nevědomě Boha, kterýho ovšem nemůže nalézt kvůli zhoubnýmu vlivu společnosti. A když ho nakonec najde, ďábel ho zastřelí, ale naděje zůstává..., jelikož duše neumírá :-). (30.12.2013)

Bresson a jeho vlastní osobní příběh o mládežnické revoltě bojující proti společenskému systému, jenž má v jeho tvorbě překvapivě politické ambice o ovlivnění veřejnosti, a zároveň se ukazuje jako výzva pro ostatní. Svět, jenž stupňuje své znečištění a postupné ničení planety je nejenom výkřikem, ale taktéž i vykřičníkem, na který je potřeba neustále myslet. (11.09.2021)

Jéé, Klub rváčů před třiceti lety? Jůů, Koyaanisqatsi se scénářem? Néé, to byly jen pocity z prvních třech minut, zbytek je snad nejnudnějších, co jsem v životě viděl. Jestli bylo úkolem vyvolat ve mě absolutní beznaděj, tak se to povedlo. Jen taková drobnost, jen kdyby ten její původ nebyl v beznaději prezentace sdělení filmu. Že je hlavní kluk úplně zničen společností a že teda se něco snaží dělat a tak chodí střílet pistolí do řeky nebo ležet ve spacáku, tak prosim. Ale aby prostě vždycky něco takového vyved, byl furt stejně depkózní, vyved něco jinýho, tvářil se jak socha a jeho socha kamarád se ho začal ptát na něco, co se nikdy v ději nestalo. To je ostatně furt. Lokace na sebe zásadně nenavazují, a to ani v nějakém skrytém smyslu odhaleném později. Já prostě vůbec netušil, co má tohle dílo za smysl, kde se vzalo a co kromě tvrzení, že vrátit na stromy by bylo málo, chce dávat. Jestli je nějaký žánr co potřebuje vývoj postav, tak je snad to právě čistokrevné drama. Jen jsem umíral hledáním, jestli to není vyprávěno pozpátku, přes oblouky, mosty nebo cíleně míněné bezcenné nicotné body.... (25.05.2008)