Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Pierre LhommeHudba:
Michel MagneHrají:
Isabelle Weingarten, Guillaume des Forêts, Jean-Maurice Monnoyer, Giorgio Maulini, Lidia Biondi, Patrick JouanéObsahy(1)
Aniž by se zřekl svých rigorózních formálních principů, natočil Bresson okouzlující studii o tom, z jak nepatrných pohledů a gest se rodí zamilovanost, o snílkovství jedněch a o věrnosti druhých. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (20)
Čtyři noci jednoho snílka jsou pozvolným prouděním několika vzájemně propletených realit milostné lásky či několikavrstvou romantickou malbou, chcete-li. Rovin je ve snímku k nalezení více – dominantními jsou sen/iluze, realita/běžný život a nakonec tvorba/umění, jako znovuobnovení stavu snu, který se „vášnivě“ střetl s realitou. Nejlépe je to patrné na hrdinově magnetofonu, který zachycuje hnutí jeho mysli/srdce. Nejprve je zde mladiství ideál. Jacques touží po blíže neurčité ženě, spíše po jakémsi pravzoru milostného dobrodružství, které je ilustrováno „diktafonovým“ příběhem o dívce čekající na vysvobození z nechtěného manželství, do nějž Jacques přichází jako milenec/kavalír/osvoboditel. Později však náš „snílek“ potkává hlavní hrdinku Martu (kterou také zachraňuje, ale v jiných podmínkách). Ta postupně z „pralátky“ abstrakce milostného dobrodružství zhmotní Jacquesovi city v konkrétní matérii a v obrazu individualizované bytosti, čímž nakonec obsáhne (a přesáhne) hrdinovi nejdůmyslnější fantazie a on je po setkání s ní schopen do svého diktafonu vzdychat kol dokola pouze jediné slovo - „Marta, Marta, Marta“. Ona totiž, jako blesk z čistého nebe, nahradila veškeré ty vzdušné zámky, jež existovaly v bezčasí fantazie. Proto Jacques zmiňuje, že právě potom, co potkal ji, pro něj jakoby vše začíná. Sen se mění v realitu. Jenže, jak to tak v životě bývá, láska v praxi není zdaleka tak bezproblémová, jako láska vysněná – povětšinou nám totiž krom vášně a bláznivé radosti dává též hořkost, nepochopení a bolest. Ve chvíli Jacquesovi prohry tak dostává primární funkci znovu vystavění snu, tentokrát však pomocí umění, vytříbené fabulace, kdy hlavní hrdina mění podmínky svého neštěstí a obrací, alespoň pomocí vlastního talentu, proud nevyhnutelnosti. Nebo možná lépe – začíná už podruhé znovu – tentokrát však do snu již zapojil svoji vlastní životní zkušenost. Bresson, krom zdařilého romantického filmu (kterýžto „žánr“ je v jeho filmografii raritou), tím pádem velmi chytře polemizuje o jedné z funkcí tvorby jako takové. Ta se pro mnohé z nás stává lékem na zlomené srdce a to nikoliv jen ve smyslu „konzumace“ uměleckých děl, ale možná ještě silněji ve vlastním aktu tvorby, který je sám o sobě, do jisté míry, aktem milostným – neboť i z něj se může zrodit něco krásného. Jako například tento film. ()
Opětovně vypůjčený příběh od Dostojevskijho v rukou Bressona. Vysoce umělecká esej o lásce, ve které je patrná intelektuálnost vnitřních myšlenek, které Bresson záměrně převtěluje do psychologického vnímání, které má teoretickou možnost otevřít zvláštní prostor filmařského vnímání. Přesto jeho záměrná chladnost a odtažitost směrem k divákovi je již klasickou překážkou, která ho neustále drží kdesi v minulosti své vlastní tvorby. ()
Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků). ()
Sny jsou naším největším bohatstvím, které nám nikdo nikdy nemůže vzít. Toužíme sice po jejich zrealizování, ale když toho docílíme, zjistíme, že ztratily svou cennost a připadáme si vlastně chudší. Takže dokud to jenom trošku jde, neprobouzejme se z nich! Bressonova lyrická obrazová poezie pro věčné snílky. ()
Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce... ()
Reklama