Ten
Dah
Obsahy(1)
Po „kokerské trilogii" a filmech jako Detail, Chuť třešní a Vítr nás odvane, které Kiarostamímu v 90. letech přinesly řadu ocenění včetně hlavních cen na festivalech v Montrealu, Locarnu, Cannes a Benátkách, překvapil na přelomu tisíciletí čerstvě šedesátiletý režisér své diváky krokem, který vypadal jako radikální změna stylu. Po sérii virtuózně inscenovaných existenciálních dramat s mužskými protagonisty natočil pětici filmů vyprávěných z perspektivy ženských hrdinek. Navíc si v těchto projektech zvolenými prostředky i dopředu stanovenými formální postupy (volbou nepohyblivých digitálních kamer či extrémně limitovaným počtem záběrů) záměrně omezoval možnosti zásahů do snímaného materiálu. Tato řada minimalistických či experimentálních snímků představuje nejméně známou (a také nejméně oceňovanou) etapu Kiarostamího tvorby - zároveň však patří k tomu nejzajímavějšímu a nejoriginálnějšímu, co se ve světě za posledních deset natočilo.
Film Deset tvoří - jak jinak - deset nestejně dlouhých očíslovaných segmentů, jež se všechny odehrávají v omezeném prostoru předních sedadel automobilu, který projíždí ulicemi Teheránu. Mladá, atraktivní a moderně oblečená žena za volantem v nich postupně - na cestách ze zaměstnání, za nákupy, do restaurace a modlitebny - sveze svého malého syna, prostitutku, rozvádějící se sestru a přítelkyni, kterou opustil snoubenec. Pasažérům v průběhu jízdy vypráví o vlastních problémech: poté, co se rozvedla se prvním mužem, se jí odcizuje i vlastní syn, který nevychází s jejím novým partnerem a obviňuje ji z přílišné touhy po nezávislosti. Dlouhé, mimořádně otevřené a z velké části improvizované dialogy, byly nasnímány dvojicí digitálních kamer připevněných k palubní desce automobilu. Režisér, který hercům určil jen základní linii rozhovoru, nebyl při natáčení přítomen a s nasnímaným materiálem ve střižně manipuloval jen minimálně. Střihačské zásahy se víceméně omezují jen na vypuštění chyb herců, a diskontinuit v hovoru; sporadické prostřihy na tváře naslouchajících spolujezdců nemají nic společného s klasickým střídáním záběrů a protizáběrů.
Formální radikalitu snímku Deset však není nutné a ani správné interpretovat jen jako formalistický experiment - Kiarostamí v něm do jisté míry dovádí do důsledků motivy, jež se objevují ve většině jeho filmů. Omezené stylistické prostředky nejen nutí diváky k větší míře spoluúčasti, ale vyhrocují i Kiarostamího hlavní téma: dialektiku mezi dokumentem a inscenací. Film iniciovaný režisérem, který do jeho vzniku takřka nezasahuje, stejně jako očíslované scény, jež divákům signalizují blížící se konec příběhu a jeho možné rozuzlení, ilustrují napětí mezi fikcí a realitou. Od té první očekáváme drama a podívanou, v té druhé se ovšem dočkáme jen lopotného uplývání času.
(Letní filmová škola)
Recenze (16)
Snímek je rozdělený do desetí částí, které zachycují rozhovory mezi řidičkou (Mania Akbari) a nejrůznějšími spolucestujícími (syn, sestra, kamarádka, neznámá žena, prostitutka) za jízdy ulicemi Teheránu. Spíše dokumentární film využívající docela přesvědčivých výkonů neherců jehož ústředním tématem je postavení ženy v íránské společnosti. Snímek byl natočen pouze dvěma digitálními kamerami upevněnými po stranách vozu. Pro mě byl například šokující hned úvodní rozhovor, kdy s matkou v autě jede syn, který s ní jedná jako s podřadným, hloupým tvorem. Křičí na ní, je hrubý. Prostě jsem seděla v kině a chvíli jen tak "zírala" na plátno a nemohla uvěřit. ()
Kiarostami zde poprvé - ku prospěchu větší autenticity - aplikuje "šmírácké" reality show prvky převzaté z moderních televizních show. Digitální technika tak vytvořila prostor pro deset individuálních setkání, které spojuje ústřední postava a její automobil - volně plující dnem i nocí rušnými ulicemi Teheránu. ()
Čo mi obecne vadí na Kiarostamiho štýle, a čo sa vysublimovalo pri tomto filme, je určitá miera neoriginality. Prečo? Uznávam, že jeho metóda je geniálna a málokomu sa podarí tak veristicky rekonštruovať realitu. Ale práve v tom je jeho slabina. Ten recept sa stále opakuje a preto vyvstáva otázka, či je to ešte stále také originálne. Lepšie sa to dá ilustrovať cez princíp "zameniteľnosti". V geniálnom filme nemožno niečo zameniť za hocičo iné. Každý detail nenahraditeľne buduje celok. (Naopak je tomu pri zlých filmoch, ktoré možu svoje jednotlivé časti variovať a nijako to ich kvalitu neposilní) Vo filme Deset by sa pokojne mohla zjaviť ďalšia postava, pokojne by mohol pribudnúť ďalší super veristický záber a stále by to bolo o tom istom.......................Z danej veci sa odvíja ďalší problém. Režisér nechá prehovoriť množstvo postáv, spravodlivo nechá odznieť každý názor. Výsledný produkt však nepôsobí ako nezaujatá výpoveď, ale skôr akoby režisér nevedel aký postoj má zaujať. Je to jednoducho také veľmi všeobecné. ()
Deset, devět, ...., jedna - a raketa je odpálena. Aneb magická pythagorejská desítka. Aneb úspěšný experiment, úspěšnější než mnohé předchozí, např. warholovské, potažmo americké. Deset pasažérů a vidíte (slyšíte!), co se děje v Teheránu. A nejspíš i žasnete. Formální postup, tj. systém a jeho vymezení, je uveden jinde. ()
Na první pohled čistě formalistická záležitost, nikoliv však počin zbytečně exhibicionistický ani sebevyprázdněný, ač je jisté že právě tato experimentální limitovanost snímku bude přesně to, co mnohé odradí již v prvních deseti minutách. Abbas Kiarostami byl jistě již ve svých dřívějších filmech odvážným režisérem, nezabředl však ve svém stylu a rozhodl se nestagnovat jako tvůrce a zároveň si je vědom toho, že film jako umělecké médium se musí nutně vyvíjet dál. Tak zakouší jeho hranice ve smyslu takovém, že si je sám nastaví, tedy velice utáhne své možnosti, zkouší přitom tak své vlastní schopnosti (ani k tomu nepotřebuje Larse von Triera), v takových omezených podmínkách pak nechá vzniknout originálnímu filmovému dílu, jež mohlo hranice filmu jako takového překonat. Otřepaná fráze "míň je víc" může skutečně často fungovat. Film je totiž vážně natočen na dvě malé digitální kamery pevně připoutány k palubní desce auta snímající tak jen řidičku a její spolujezdce (pouze s jednou jedinou výjimkou). Film však není jen nudným nekonečným řetězcem konverzací, jelikož za deseti hovory se skrývá jak příběh jedné rodiny a ženy, tak je vlastně výpovědí o všech íránských ženách. V neposlední řadě dává film okusit čistou esenci města Teherán ve své všednosti, ne však s menším efektem než nám nabízí třeba Fellini kouzlo Říma, nebo Bertolucci tajemnost Paříže. ()
Galerie (6)
Photo © Carlotta Films
Reklama