Drsné jaro

A tohle zas mělo znamenat co?! Já mám takovou radost, že nejsem Japonec, to byste nevěřili. Na co si to hrajou? Nebo takhle to u nich fakt funguje? Že by se děcka jen tak z nudy vraždily na školních chodbách?! No to mně teda poser záda... Asi tu asijskou kinematografii nikdy nepochopím. Fakt už mě nebaví pořád dokola čumět na to, jak jsou Japonci zdegenerovaní svou vlastní demencí. Omlouvám se všem, kterým podobná díla jako je toto něco říkají, ale mně to přijde jako kus mudrcova hovna. Jedinou hvězdičku dávám za ten nasprejovanej stín úplně na konci filmu. (05.10.2007)

Tenhle film mě dost sebral. Působí ze začátku dost nenápadně - jako solidně natočený příběh ze školního prostředí s dobrým využitím hudby a pečlivou režií. Asi tak od poloviny ale začíná zalézat pod kůži, a jak je to u japonců časté, děje se tak těžko popsatelným způsobem. I bez znalosti předlohy je patrný původ v komiksu. A stejně jako se v komiksu děje to podstatné mezi obrázky, lze metaforicky totéž říci i o tomto filmu: mezi "řádky" se tu rozkrývá komplikovanost vztahů mezi mladými lidmi (která je v japonsku asi daleko za hranicemi našich obzorů, protože život tam je z našeho pohledu trošičku science fiction). Závěr je opravdu hodně na efekt udělaný, je však nejen efektní, ale též efektivní. (26.02.2007)

Mé iluze o slušných a po skvělé práci prahnoucích Japoncích se zhroutily...Ne, teď vážně. Narozdíl od nedotaženého 9 Souls, kde Toyoda úplně neukočíroval všechny hlavní charaktery, mi Drsným jarem vyráží dech. Po zkušenosti s 9 Souls jsem vlastně nic neočekával, o to víc jsem zvedal své obočí nad tím, co se děje na jisté japonské střední. Psychologický profil místních studentů bez zájmu o školu, o kamarády či jejich absolutní ignorace budoucnosti naznačuje, že dnešní mladí Japonci se zrovna nehrnou do celoživotnímu posluhování ve velkých firmách. Občas dojde i na ostřejší scény (dobře, psycho scény), ale na mě nepůsobily vůbec samoúčelně, když se zamyslím a prolétnu dneska občas noviny...spíš naopak. I přes viditelnou Toyadovu zálibu v co největší množství bizarních postav, tentokrát se mu daří vytvářet opravdu zapamatovatelné charaktery. Ať jde o nemocného, v lavici spícího a venku se stromy rozmlouvajícího mladíka, nebo hlavní postavu Kuja a jeho kamaráda Aokiho. Jejich vztah je kapitolou sama pro sebe, jež vrcholí v předvídatelném, ale mimořádně silném finále. Nesmím opomenout výkony herců, zejména Matsudy, který se už asi nezbaví rolí vyšinutých a zakřiknutých mladíků. Tak zítra ve škole! (18.02.2009)

Na Aoi Haru jsem se hodně těšil, přece jenom námět byl velmi zajímavý a slibný. Celkově po shlédnutí nejsem nějak zklamaný, ale taky ne nejsem nadšený. Nedivím se, že Japonci jsou cvoci, když točí a dávají do distribuce takové filmy. Poetiku jsem tam teda hledal marně, násilí bylo hodně ale nepřesvědčivé. Hudba OK. (11.09.2006)

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že tlak, vytvářený na japonské studenty posledních ročníků středních škol je OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého národa stává vysoce zátěžovou záležitostí, na kterou navazují neméně důležitá rozhodnutí, třeba - co dál? Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení, protože ti, co tam mají být, jsou evidentně všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný černohumor má podprahový význam - jsou v něm zakódována varování, jak divokou demokracií a všeobecnou připosraností pozbýváme vlády sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely, zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám, třikrát... s přihlédnutím k poutavé spolupráci kamery a hudby. (11.09.2014)