Reklama

Reklama

Velkolepé muzeum

  • Rakousko Das große Museum (více)
Trailer 1

Obsahy(1)

Dokumentarista Johannes Holzhausen svým snímkem Velkolepé muzeum přináší divákům neobyčejný, vtipný a důmyslný pohled do zákulisí jedné z největších a nejdůležitějších světoznámých kulturních institucí. Po dvou letech strávených v útrobách Muzea dějin umění ve Vídni přináší obraz každodenního života v muzeu a především sled mikrodramat jeho pracovníků – od generálního ředitele přes přepravce a kulturní historiky až po členy úklidové služby a všechny, kteří se podílejí na vytváření ideálního prostředí pro umění. Jeden restaurátor zjistí, že Rubensův obraz byl několikrát přemalovaný, a druhý si při lepení modelů lodí rád zanadává. Pracovník z oddělení hostitelských služeb si myslí, že jeho tým není dostatečně začleněný do života v muzeu, a vedoucí úseku kolekcí brzy odejde do zaslouženého důchodu. Historik umění prožívá vzrušení a frustraci z probíhající aukce a finanční ředitel si myslí, že číslo 3 na propagačních materiálech působí agresivně. Mozaika drobných příběhů muzejních pracovníků činí ze snímku více než jen obyčejný portrét veřejné kulturní instituce, která se snaží udržet si integritu balancováním mezi rozpočtovými problémy a konkurenčním tlakem. Vdechuje život do obrovských místností muzea a ve filmu vytváří atmosféru trpělivého zkoumání a restaurátorství nadčasových uměleckých předmětů. Holzhausenův snímek, který získala na MFF Berlín 2014 cenu Caligari Film, se tak dotýká nejen otázky funkce umění ve společnosti či prezentace kulturního dědictví v současnosti, ale i témat kulturní identity a lidské pomíjivosti. (Film Europe)

(více)

Videa (3)

Trailer 1

Recenze (10)

laepus 

všechny recenze uživatele

Čistě filmově bych měl dát asi tři, protože nic zásadně objevného se zde člověk nedozví. Navíc mě neuvěřitelně točil (štval) jeden hipster, který celou dobu žil z toho, jak důležité je písmo v názvu muzea a jestli s patkami, nebo bez a jestli zarovnat doleva, nebo na střed a podobné capiny. Tu čtvrtou si ale u mě film v klidu zaslouží ze dvou důvodů - člověka opravdu provede místy, kam se jinak nedostane a uvidí procesy, které jsou běžným návštěvníkům skryté a taky z toho důvodu, že Vídeň je pro mě absolutně město číslo 1 na světě a v Kunsthistorisches Museum jsem byl už asi desetkrát. ()

PedroPo 

všechny recenze uživatele

Mám velmi rád různé making of dokumenty nebo pohledy za oponu a možnost podívat se do největšího rakouského muzea, to bylo velmi lákavé. Dostal jsem co jsem očekával a jsem spokojený. Jen teda nemůžu dát víc jak průměr, protože i přes tu všechnu zajímavost jsem nedostal nic navíc (ale neberu to jako něco špatného). A velmi rád bych se do Vídně dojel podívat. Jako propagace (jak možná i bylo zamýšleno) to fungovalo výborně. ()

Reklama

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Zajímavá vstupenka do muzea na místa, kam se normálně nepodíváte. Dokument nabízí zajímavé záběry, momentky a situace, které za jiných okolností asi nikdy nezažijete, což je jeho největší plus a vlastně pravděpodobně podstata toho, proč vznikl. Určitě zajímavé, ale nevím, jestli jsem zrovna ta skupina, která z toho bude sršet blahem. A to mám muzea za jiných okolností hodně rád...Hodně hezky zhodnotila tento dokument uživatelka ABLABLABLA, která mi připomněla ty nejlepší momenty z dokumentu, na které jsem následně zapomněl. Kromě jediného...a to, když se řešil font na vstupence. Absurdita v tomto případě neznala mezí. Uklidnilo mě to alespoň tím, že absurdistán je opravdu všude....i v umění. ()

marhoul 

všechny recenze uživatele

Nečekala bych, že psí čumáci Rakušáci natočí takto příjemný, úsměvný, sympatický dokument ze zákulisí Kunsthistorického muzea Vídeň. Já do něj chodím ráda, je to má povinnost, kdykoli zavítám do Vídně. Mrknu na Bruegela, Bosche, Rembrandta, ale hlavně na Rafaela a Caravaggia, spráskám řízek v "bufetu" (restaurace v muzeu, řízek plus pivo třicet éček) a běžím dál. Je to taková dražší procházka, vstupné není lidové, ale s tím se počítá. Protože tohle muzeum stojí za to. Kromě Stephansdomu se mně osobně na Vídni líbí akorát KHM a Albertina, jinak mě přečačkané Mozartovo všechno-na-jedno-brdo s klobásou u stánku, s kávou, které se nesmí říkat káva, s brutálně ohmataným, zachlustaným, padesát let nevytřeným metrem a nejodpornějším autobusovým nádražím v Evropě Erdberg, kde jsem (sice jen jednou, ale bylo to určující) vystoupila z busu po cestě z krásné Budapešti, společně ze skupinou cestovatelů z různých částí západního světa a ten bordel, co byl tam... to měla být ta Vídeň? To se eklovalovalo každému. Vítkovické nádraží v osmdesátkách byl proti tomu Hilton. Rozpačitě jsme šli na metro, to byla další humusárna, čili mně o nějakých krásách Schonbrunnu a projížďkách v kočáře taženém koňmi může každý říkat cokoli, rezignovala jsem z tohoto titulu i na celou pandu, verdikt je zřejmý: město špinavé, špína v ulicích i v ostrém centru, architektura uměle nasekaná s nulovým přesahem, ale muzea mají parádní. A o to větší nadšení mě pochytilo u tohoto dokumentu, který s nebývalou lehkostí ukazuje to, co návštěvník nemá možnost vidět a diváka tak elegantně pozve na návštěvu. Zase mám tohle muzeum raději a tak zase někdy, až to půjde, budu muset přetrpět cestu městem vyvoněných špindír, nahoře juj dole fuj, a zajedu se podívat na tolika zajímavých předmětů a obrazů a ..beztak to všechno nakradli za druhé světové, ale tak, aspoň se o to dobře starají. ()

ABLABLABLA 

všechny recenze uživatele

Viděno v rámci Muzejní noci. Wau... tohle byl tzv. brilantní příběhový dokument. Sledoval jednotlivé osoby či předměty a tím zprostředkoval komplexní obraz fungování muzea. Jako student dějin umění si dokážu asi kapku lépe představit, jak muzeum funguje než jiní, ale tohle jsem si nikdy nepředstavovala. Všude vládne byrokracie - to víme, ale tím trpí sbírky. Zmenšují rozpočty na výstavu. Málo úložných prostor, čili díla se tím ničí, když nejsou ve vhodném prostředí, ale holt nejsou prachy. Musí se investovat jinam. Především do PR. Důležitější je totiž vybrat, jaká trojka bude na roční vstupence... takhle je totiž moc agresivní, tahle působí přívětivěji.. ehm... Taky jsem nevěděla, co vše se dá říct o blbém fondu písma, kde vidíte minimální změny. Postavení kustodů, zde bylo velmi názorné a přesné - jsou nejníž ze všech, nemají absolutně žádný kontakt s ostatními odděleními, neví vlastně vůbec nic, co se děje, protože nikdo jim to nedá vědět. Pak tu jsou zobrazeny i takové rutinní ale důležité věci, jako procházení pastí na moly - pas 9, 6 molů a prostě představte si takhle zkontrolovat všechny pasti v ku*** velkém depozitáři. Vytrhávání plevelu u piedestalu budovy. Důsledné čištění vitrín a uhlazování látky... každá prkotina a věci, co běžný smrtelník nevidí. Zároveň jsou ve snímku naprosto vynikající záběry. Např. když došel řemeslník doprostřed prázdné místnosti a začal rozkopávat rýčem (nevyznám se v nářadí, možná to bylo něco jiného) parkety. Nebo aby si pracovník zrychlil vzdálenost mezi místnostmi enormně velkého skladu, tak používal koloběžku a jak ho kamera následovala. Taky práce kurátorky - jak přehazuje obrazy, aby to působilo tak akorát. Není to žádná sranda a člověk pro to prostě musí mít cit. Nebo jak dlouho si někdo pohrává s rozmisťováním nádob v jedné vitríně, aby to bylo tip top. Super bylo i navštívení aukce a jak je pro muzea těžké získat věci z aukcí do svých sbírek, protože nemají na to, aby přehazovali takové soukromníky jako hrabě Kinský. No a nejvíc smutné mi přišlo, že se daleko více řeší, jak bude probíhat otevření nového sbírkového fondu - kdo kam v jakém pořadí jde, co dělá atd... než opět, aby již získané sbírky měly správnou péči. Tohle vše a více snímek skvěle zobrazil a já můžu jen doufat, že se k němu ještě někdy dostanu. P.S. Taky jste si všimli, že u té kustodky, co si dovolila vystoupit proti vedení, bylo v titulcích, že již umřela? Že by v tom něco bylo? :) ()

Galerie (23)

Zajímavosti (1)

  • Film měl premiéru na berlínském filmovém festivalu v roce 2014, odkud si Johannes Holzhausen odnesl cenu Calligari. (Terva)

Reklama

Reklama