Bouře nad Asií

Film nás zavede až do předaleké země rozkládající se na poušti Gobi, zaostalého, avšak tradičního a duchovně založeného státu, Mongolska. Zde sledujeme život mongolských pastevců a lovců a jejich nesnesitelné ponižování kapitalisty. Jedním z nich je i potomek nejslavnějšího mongola všech dob, Čingischána. Ten, když se postřelený dostane do rukou buržoazních bestií, se raději rozhodne proti nim bojovat ,nežli se s nimi spojit a zradit svou zem. Tímto končí celý děj filmu, který by šel zkrátit do hodinové stopáže. Zbytek filmu tvoří neskutečně dlouhé, místy až otravné záběry na obličeje protagonistů či architektury, která jsou sice nádherná ,ale sledovat 3 minuty tvář Budhy je trochhu příliš. Kamera je věc, kterou musím chtě-nechtě pochválit .Je to bezvadně natočené, ale co z toho, když je to až zoufale nudné. Celkově se mi film zdál až přespříliš natahovaný, že bych se už znovu na něj nepodíval. (30.07.2012)

3,5   Historická dráma z nemej éry, zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Hoci má film samozrejme silný ideologický náboj (zlý, zlý kapitalista), je nesmierne pôsobivý aj po takmer 100 rokoch. Prekvapilo ma, ako dobre sú nakrútené napríklad bojové scény, pôsobia veľmi moderným dojmom. Musím ešte pochváliť výbornú hudbu od Timothy Brocka (1997), veľmi citlivo reagujúca na obraz. (17.08.2021)

Zhliadnutú, vyše dvoj hodinovú verziu beriem skôr za čisto dobrodružný film, ako za nejakú politickú propagandu. Jej dejová razantnosť občas spomalí, keď Pudovkin vmontuje do filmu výjavy z rôznych budhistických slávností a tradícií. Podobne ako Ejzenštejn, je aj Pudovkin majstrom montáže a komponovania záberov. Tento snímok je toho dôkazom. (17.01.2011)

Tento film som si spoločne s Dovženkovou Zemou vyhliadol ako akýsi tématický dvojfilm, ktorý si pozriem v priebehu dvoch dní. Rovnaká doba, krajina pôvodu, socialistická propaganda. Mám pocit, že nemohli byť rozdielnejšie. Zatiaľ čo Zem je pri svojej krátkej stopáži ťažkopádna, plná dlhých detailných záberov tvárí a symbolov (v dobrom zmysle slova), Búrka je klasická filmová zábava s jasnou zápletkou, sympatickým hlavným hrdinom a jednoduchou, až neviditeľnou filmovou rečou. Film sa ženie vpred (aj vyše dvojhodinová verzia, ktorú som videl), že si ani nebudete všímať čas a zabudnete aj na silnú propagandu. Najzábavnejšia je scéna inaugurácie nového prevteleného lámu bez ohľadu nato, či si režisér z rituálu robí tendenčnú srandu, alebo nie. Kamera je po celý čas statická, dokonca aj pri záverečnej montáži a bojových scénach. Zaujme exotickými lokáciami a nevedomcov, ako ja, aj historickými faktami typu: v roku 1918 bojovali v Mongolsku partyzáni proti britskej armáde. (26.03.2013)

Pudovkin by si rozhodně zasloužil podstatně větší pozornost pro své nesporné poetické kvality, za něž je obvykle opěvován ukrajinský bard Dovženko. Pudovkinovo pojetí montáže (kterou ne zcela vhodně - či snad ze skromnosti - označoval za "konstruktivní") bylo vždy mnohem srozumitelnější (lidovější) než Ejzenštejnovo - tedy zdánlivě méně radikální a úderné. Proto byl i v oficiálních vládních kruzích oblíbenější a své experimenty mohl ze všech montážníků provádět nejdéle; do roku 1933. Více než na intelekt se totiž spoléhá na emoce a odhadnutelné tělesné reakce. Touží zobrazovat skryté, navenek nepostřehnutelné projevy života a duševní pochody. Je "pudovější", dalo by se s trochou nadsázky říct. Jeho cílem je zpravidla eskalovat v divákovi vzrušení, přenést na něj maximum napětí, rozčilení, očekávání, hrůzy či radosti. Útok na rozum, "kolize" stojí až na druhém místě, pokud vůbec. Pudovkin touží rozproudit divákům krev v žilách, strhnout, ba roztrhat je nadšením, které stačí procítit, neboť je čitelné všem. Tím pro mně v montáži převyšuje Ejzenštejna, jehož vrcholná díla - jakkoli geniální - se pro zatížení politickým a kulturním kontextem mnohdy stávají nesrozumitelnými, tedy i méně strhujícími. Nejsilnější momenty v Pudovkinových filmech jsou jako divoká, rozběsněná řeka - drásavé a válcující. Nehledě na to, jak moderně a nadčasově u něj dodnes působí střihové pojetí dramatických a akčních scén - se všemi důmyslnými elipsami, kontrasty a intervaly. Pro Pudovkina je charakteristická i značná lyričnost, sklon k básnickému vyjádření a probouzení neživého. Poskytuje štědrý prostor přírodě a působení přírodních živlů (vodě v různých skupenstvích, větru...), čímž se přibližuje jiskrnosti francouzského impresionismu a jeho fascinující senzibilitě. Na truc ranému Ejzenštejnovi (a jeho profánnosti) oslabuje roli marxistických společenských mas a pozornost zaměřuje spíše na výrazné individuality, třebaže neoplývají propracovanou psychologií - vždyť mnohdy jde o vhodně vybrané typy. V neposlední řadě mají jeho filmy blíže k narativní kinematografii, což jej opětovně odlišuje od několikrát zmiňovaného Ejzenštejna, který o svých montážních dílech takto neuvažoval, ba dokonce se proti plynulosti vyprávění vymezoval. Správné, přesnější by proto bylo chápat Ejzenštejnovy filmy jako svébytné dokumentární rekonstrukce. Pudovkin se narozdíl od svých současníků nezbavil všech pozůstatků romantické touhy. Představuje montáž v rytmu srdce, v níž je obsaženo "trvání myšlenky i moment jejího zjevení". Jinými slovy, její lidskou tvář. Ideologii, které sloužila, ponechme tentokrát stranou, i když to (paradoxně) byla právě ona, která filmy montážní školy napájela takovou energií. (11.01.2011)