Evangelium podle Brabence

Ak je filmovo portrétovaná osobnosť formátu Vratislava Brabenca - saxofonistu, speváka, skladateľa, básnika, záhradníka a premýšľavého glosátora života navôkol - tak nevadí ani hodina a pol zostrihov z improvizovaných rozhovorov. Či už pri panákoch na neútulných lavičkách pri pumpe v daždi alebo pri výstupe ku kaplnke. Ten pripomína skôr výstup na Gerlach. Vráťa má totiž kľavé nohy. "Jen vrány nad hlavou ctí Tvou mysl bolavou." zaznelo hlavou pri záberoch tisícov havranov na nebi. Pán Vráťa rád prírodu, rozumie jej reči. Nepotrebuje o tom niekoho presviedčať. Nejaká pani chce aby jej ako záhradník posúdil záhradu. VB jej rezignovane odpovedá. Pri všetkej úcte k pani, empatie nemá ani za hrsť. Vidí starca vytraseného ako marsku, čo túži po oddychu, pivu, cíge a furt domŕza: "A Vráťo, co řekneš na tohle? A na tendlecten keř?". Namiesto aby ho uhostila, dala zasúložiť a medzi číslami by sa spýtala pár otázok o záhrade. Reportérke odpovede nestačia. Hoci je tvorkyňa mnohých rozhovorov, nepostačujú jej máloslovné odpovede. Vráťa je prechlastaný, s opileckou vyrážkou na nose a schátralým výrazom. Pije, lebo musí. Reportérka deklamuje, že mu nedá, ale je ochotná ukázať mu prsia. Tak fajn. Aspoň něco. Vitajte v Česku. Andrgrandoví umelci vo všeobecnosti, s rozcuchanou dekou na hlave a patinou zarasteného pívo-víno-startky vandráka tam často zvodne - aurou rebela - pôsobia eroticky na nežnejšie pohlavie. Poznámka: Aj známy internetový "guru" Ross Hedviček zaradil Vratislava Brabenca medzi českú intelektuálnu elitu. (10.12.2015)

Kdybych o Vráťovi Brabencovi nic nevěděla a viděla ho v tomto dokumentu, tedy spíš domácím videu, poprvé v životě, zešedla bych údivem proč se moudrům a perlám, co tam z něj evidentně naprosto nepromyšleně vypadávaly, věnuje tolik prostoru a mediální pozornosti. Matoucí byl také název - ve výsledku to stejně bylo víc o Kalenské, která se nedokáže upozadit a z nějakého, mně zatím neznámého důvodu, se cítí být celebritou. Ztráta času. (19.11.2015)

Natočit dokumentární film založený na rozhovorech bez použití jediného souvislého dialogu, tomu říkám umčo. // I když se odpoutám od toho, že paní novinářka Renata Kalenská je značně nesympatickou osobou (ba co víc, působila na mě vyloženě jako trubka, byť trubka oceněná Cenou Ferdinanda Peroutky), její podsouvání toho, co má Brabenec říkat, nerespektování jeho projevů, že o tom se bavit nechce nebo že k tomu nemá co říct (což bylo natolik zjevné, že i totální neznalec řeči lidského těla by věděl, kdy má držet hubu, pokud si dotazovaného alespoň trochu váží), to už jí odpustit nemůžu. // Vyvrcholením celého filmu, kdy ho i přes jeho protesty (ani její kozy na něj nezabraly) přece jen dostala na onen pomyslný vrchol, který měl posloužit jako symbolicé pódium s výhledem na věznici ve Valdicích, byla "otevřená zpověď" paní novinářky, kterou onen dokument o to víc zdegradovala (o koho tam vlastně šlo?), snad proto se celé dění pojmenovalo jako Evangelium, ona snad čekala rozhřešení či co... Na což ovšem Brabenec zareagoval tak, jak se na underground "pronásledovaný" filmaři s poněkud bulvárním přístupem sluší a patří: Brabenec drtí plechovku piva a říká "Líbí se mi ten zvuk." Prostě k věci. // Zpočátku jsem měla dojem, že se přede mnou otevírá jeden z nejintimnějších dokumentů, který je možné v současné produkci najít, ale záhy se tahle idea rozplynula v čemsi, co víc než dokument připomínalo reality show. Nikdy víc. (14.03.2016)

Janek je schopný dokumentarista, Brabenec schopný hudebník a sympatický chlapík, ale to ještě nestačí k tomu, aby vznikl dobrý dokumentární film. Takže sledujeme plkání o tom, co zrovna slina na jazyk přinesla (jakože toho moc zajímavýho na jazyk nepřinesla). Film trpí základní neujasněností stran námětu. O čem to mělo být? O žvanění těch dvou? To je trochu málo. Vzdal jsem to asi v půlce, tohle se nepovedlo. (18.11.2015)

Brabenec, chartista a člen hudební skupiny Plastic people of universe, student teologie a vězeň , zahradní architekt v exilu, k němuž byl donucený na všechny nástrahy filmu odpovídá vyrovnaně. Provází a zpovídá ho novinářka Renata Kalenská. Napsala s ním i knihu rozhovorů. Brabenec se výletu po krajině společných vzpomínek účastní vstřícně, ale nijak jej neusnadňuje ani neusměrňuje. Zábavně se vyzouvá z otázek na bolest, odpuštění, smrt. „Jestli jsem šťastnej? To zní jako blbej.“ Dokonce tazatelku odzbrojí: „Co chci stihnout před smrtí? Ještě pár holek, třeba tebe.“ Vše, co je ve filmu ryzí, přímé, nelíčené. V dokumentu jsou také Brabencovi úvahy, vzpomínky , jeho texty, hudba, obrazová lyrika, která zážitek posouvá až k artové okázalosti. Proti ní však naštěstí vždycky znovu zabere věcnost zralé osobnosti s nohama pevně na zemi, která si nemusí na nic hrát, nic předstírat: „Jsem rád, že jsem starý a nemusím chodit do práce. Stáří doporučuju!“ Brabenec hodně mluví o zákonech přírody a své názory shrne řádem „místo lidského chaosu“ a své postoje shrne: „Příroda zpívá písně lásky, my blbosti.“ Zahradnické rady dává legračně úsečně: „To je kalina obecná. A kalina obecná prostě hustší nebude.“ S Brabencem jsem se poprvé naživo setkal na festivalu Trutnov open Air, kde jsem si dal ve festivalové hospodě pod plachtou trutnovské pivo myslím Krakonoše a vedle mě si přisedl podivný zarostlý, ale sympatický človíček a jal se jíst vuřta s horčicí na papírovém tácku. (24.05.2020)