Oči mé matky

Velice hnusný, černobílý snímek, který sází hlavně na syrovost, téměř dokumentární look a pozvolné tempo. Budí ve vás pocit hnusu a zmaru. Kamera schválně není přítomna největším hrůzám a tvůrci chtějí, aby si je divák domyslel. O to je film tísnivější. Není to zrovna můj šálek krve, ale chladného to diváka rozhodně nenechá. (23.11.2017)

Nicolas Pesce snad stylověji svoji kariéru odpálit nemohl. Nebál bych si říct, že vytáhl hned ze začátku eso z rukávu a spolu se Zachem Kupersteinem za kamerou berou útokem cenu za nejstylovější horor posledních let. Film má sice pouhých 76 minut, přesto si se vším dává na čas a rozhodně nepůsobí uspěchaně, možná až na finále, ale vzhledem k té krátké stopáži se do dá i vcelku pochopit. Dlouhé záběry, poklidná práce s kamerou a přesto, že toho nejhoršího nás Nicolas Pesce ušetří a z přímého vraždění nám ukáže jen jediný záblesk, dokáže diváka znepokojit mnohem více právě tím, že nám ukáže až následky těchto činů a jejich dopad na hlavní hrdinku. Velké plus filmu taky za to, že věří divákovi a jeho představivosti a pokud se naladíte s filmem na stejnou notu dostane se vám velmi lehko pod kůži. Černobílá tomu sluší a některé části filmu jsou jako vystřižené z učebnice o práci se světlem. Film z černobílého formátu ždíme maximum a volba točit právě tímto způsobem jen dokazuje režijní cit Nicolase Pesceho. Kika Magalhaes v hlavní roli naprosto skvělá a ten její mrtvý pohled mě bude ještě dlouho strašit, crazy eyes indeed. Ještě jednu věc musím vyzdvihnout a to práci se zvukem, protože to drnčení řetězů, zvuk bodání nože a celkový soundmixing podtrhuje atmosféru filmu naprosto dokonale. Velmi působivá premiéra pana Pesceho a nemůžu se dočkat jeho dalšího projektu. 82% (11.04.2017)

Tzv. "normalita", tedy všednost a obyčejnost, se mi většinou protiví. Naopak vše bizarní, pitvorné, šílené, mě odmala zvědavě fascinuje. A není tedy divu, že The Eyes of My Mother jsem si vychutnal od prvního do posledního záběru. Tenhle prapodivný film totiž nechal hranice normality světelné roky za sebou a vtáhl mě do klaustrofobické a nezdravé mysli, sídlící v jedné roztomilé portugalské dívčí hlavince. (V téhle souvislosti mi nelze nezmínit například blízce příbuzný Polańskiho Repulsion, nebo nedávný Keatingův Darling.) Kromě bolestně krátké stopáže má snímek už jen samá pozitiva, třeba černobílý širokoúhlý obraz, slastně klidnou a pomalou kameru, minimum dialogů, jako hudební doprovod moje milované teskné fado, a já jsem tudíž dokonale divácky uspokojený a v doznívající euforii píšu tenhle komentář k jednomu z nejzajímavějších a nejsilnějších filmových zážitků letošního roku. (04.12.2016)

Rozhodně zajímavý počin, který nízkorozpočtovost chytře maskuje černobílým obrazem, ale škoda, že rejža hold neměl dostatečně velké koule se urvat z řetězů jako režisér v Lidské stonožce 2. Vždy když mělo dojít k něčemu, co by mohlo oku lahodit, se na to režisér zkrátka a jasně vysere. Místy jsem se cítil jako nahý svázaný v posteli přítomný ženského striptýzu a po dlouhém a dráždivém teasování ženská jen zkrátka práskne za sebou dveřma. Což je snad nejhorší, co ženská může vůbec udělat. V tomhle případě je na vině režisér. Konec je také velmi rozpačitý, ách jak já nesnáším, když celý film staví na divákově představivosti. Pokud si v tomhle režisér libuje, příště nechť raději vydá knihu. Velká škoda škoda, ale jistá dávka zvrácenosti zde přece jen je .55% (04.12.2016)

Tak celkom zaujímavé psycho. Brutalita tu nebola moc ukazaná skôr načrtnútá, ale hlavne išlo o tie "zvuky"a zábery ktoré to všetko mixovali do intenzívneho temného psycho zážitku, ktorý tak rýchlo z hlavy normálneho človeka nevyprší. Lenže ja nie som normálny takže zajtra už asi nebudem vedieť o čom to bolo. PS: Niektoré scény mi pripomenuli Linchovu Eraserhead (mľaskavé kŕmenie...).(70%) (05.12.2016)