Krásné dny v Aranjuez

Handkeovské blábolenie môže byť rovnako znudené, ako objavné. Nedávno som napríklad počul takmer dokonalé spracovanie “Proč kuchyň?” z českého divadla. Aranjuez by ma možno bavil v nejakej avantgardnej verzii s nahotou a futuristickými kostýmami, tu si ale Wenders moc práce nedal, a absurdné dialógy, akokoľvek podnetné, v podaní dvoch nesympatických hercov stredného veku, sediacich niekde na záhrade, nevystačia. A tých pár klasických songov to nezachráni, pretože zvyšných cca 75 minút šumenia lístia a štebotania vtákov, skrátka nie je žiaden podmaz. (05.05.2023)

Wenders už se dávno "vytočil", to je jasný. O to svobodněji teď působí jeho zatím poslední filmy, tento a třeba i "Až na dno", a to jak po myšlenkové, tak formální stránce. Zvláště pak Krásné dny v Aranjuez jsou "své", jako málokterý dnešní film. Chvílema jsem myslel na touhu a snahu začít dělat filmy od znova, jinak, na oproštění filmového jazyka od naplaveniny posledních několika desítek let (podobný pocit jsem měl například u Alonsovy Jaujy). Divadelní předloha nebo některé iritiující "herecké výkony" mě proto ve výsledku moc nezajímaly, měl jsem pořád nad čím přemýšlet a hlavně - na co se dívat. Dlouho neviděný experiment. Fajne! (16.05.2018)

Samozřejmě že jsem měl obavy, že půjde o nejhorší Wendersův film. Jenže nakonec se mi ukázalo, že jeho nejhorší film to rozhodně není a těch 43% z tohohle filmu podvědomě dělají průser, kterým není. Ano, žádná sláva to není, ale 43% si ten film fakt nezaslouží. Wendersovým typickým filmovým prvkem je symbol cesty. Ten tady ale naprosto chybí a Krásné dny v Aranjuez jsou hodně minimalistické, jelikož se vlastně celý film odehrává v jedné zahradě, s třemi (vlastně čtyřmi, když připočtu Nicka Cava hrajícího na klavír) postavami, z čehož dvě vedou dialogy a ta poslední si je zapisuje. A ono je to celé celkem zručně natočené (sice jsem ten neustále se pohybující kameře zpočátku nevěřil, ale jo, nakonec to fungovalo), perfektně ozvučené a díky tomu se Wendersovi nějak podařilo vytvořit zajímavou a celkem podmanivou atmosféru, díky které mě to moc nenudilo a v kině bych to nejspíš zvládl bez problémů. Jistě, ne každé povídání zaujme a místy ty dialogy působí nerealisticky a až směšně, ale většina mi jich zas tak špatná nepřišla - ačkoli hlavní dvojice mi zrovna nesedla. Ani ta hudba tu být nemusela, ale i tak mi nevadila. Akorát jsem nakonec čekal něco hlubšího. Má to své chyby a není jich málo, s Wendersovými nejlepšími filmy se to vůbec nedá srovnávat, ale nepřipadá mi to jako takový průser, jakým se to na první pohled zdá. 3* (18.06.2020)

Ja osobne mám minimalizmus rada a v poslednom období sa držím hesla „menej je viac“. A to vo všetkom. Wim Wenders je režisérom mnohých tvárí. Niekedy sa snaží zachytiť a zvečniť úplne konkrétny okamih (Lisbon Story, Palermo Shooting, Alice in the Cities), tentoraz zase zvečňuje bezčasovosť. Na to je altánok v teplom letnom vánku ako stvorený. Muž, žena, medzi nimi záhradný stolček. Rekapitulujú sa tu osudové okamihy, no čakala som aj tak niečo hlbšie. To neprišlo, keďže to pokašlal už autor predlohy Handke. Má to niečo evokovať, ale ako celok mi to nakoniec evokuje slávnu „kocku v sklze“ z reklamy na McDonald. Z nej sa človek nenaje. (18.05.2017)

Už Every Thing Will Be Fine bola sračka a vlani v Benátkach právom zapadla. Tentoraz si Wenders pre istotu nevybral naivnú melodrámu, ale filozofujúcu konverzačku s predstaviteľmi extrémne nesympatického vzhľadu. Tárajú o nesmrteľnosti chrústa, kamera sa bezradne motá okolo nich, v pozadí strihá stromy Handke, pod stolom sa znudene povaľuje rovnako nesympatický pes a na piano k tomu hrá ešte nesympatickejší Cave. Masochistom, ktorí v kine potrebujú trpieť, aby nadobudli pocit, že sledovali Umenie a že mu rozumejú, se to bude líbit. (30.10.2016)